artMagazin.cz  

Jak se nám deset let hraje „Premiéra mládí“

Text „Premiéry mládí“ v překladu dr.Jana Cimického jsem četla před 18ti lety. „To je role pro tebe“ – řekl mi tehdy – „ale jsi na to mladá“. Tak jsem si netrpělivě stárla a čekala, až budu mít věk, jako tenkrát Annie Girardot, pro kterou francouzský autor Christian Giudicelli napsal roli Simony. Pak mi doslova ve snu naskočila tvář Niny Divíškové, jako mé partnerky v roli Renáty. A stalo se něco, co s odstupem 10ti let reprizování můžu nazvat osudovým setkáním. Režisér Dušan Pařízek hru inscenoval jako „film na divadle“, kde jednotlivé scény odděluje jen světlo a hudba Radima Hladíka. Nina i já hrajeme hodinu čtyřicet bez pauzy a je nám spolu dobře. Za těch deset let jsme prožily různá zranění, indispozice, na zájezdech po celém Československu mnoho roztodivných situací… Jedna za všechny: hrálo se na zámku v Bechyni, bylo léto a technici nám oznámili, že bohužel zapomněli vzít modré filtry do reflektorů. Seděli jsme v zámeckém altánu, dvakrát zahřmělo a spustila se prudká průtrž mračen. Já, naštvaná, křičím: „Sakra, kluci, všechno vám píšu, abyste na nic nezapomněli a modré filtry dělají důležitou atmosféru!“ Najednou jede parkem na kole starý pán a na zadním nosiči veze košík plný modrých filtrů. „Kolik jich potřebujete?“ houkne, šest nám jich hodí do altánu a zmizí v dešti… Dodnes nevíme kdo to byl, kde se tam vzal v tom hlasitém bubnování kapek na altán… Pak nevěřte, že se nám nepodaří vzlétnout!

Daniela Bakerová

---

 Jak se nám deset let hraje „Premiéra mládí“

Není to lehká otázka.
Změnilo se za těch deset let hodně.
Zestárla jsem.
Měla jsem dvě zranění, tedy úrazy, takže: nemůžu si kleknout, spoustu věcí v tom představení jsem musela vypustit a s Danielou vyřešit jinak – jde to, ale…
Dostala jsem taky za posledních deset let mnoho nečekaných a krásných nabídek k práci, takže občas kličkujeme v datech repríz. Ale: mám to představení ráda, krom toho je to Danielčino dítě a jakpak bych mohla nemít ráda dítě své kolegyně? Tak děláme obě, co můžeme i přes drobnou ponorkovou nemoc. Tím ji také vlastně tak trochu léčíme.
A to je vše. Chvíle štěstí, chvíle bolesti, ale o čem už ten obyčejný život je, že?

                                               
Vaše Nina D., s poděkováním D.B., panu Dr.C., režisérovi D.P. a váženému publiku.

Nina Divíšková

---