| Home | Photo Agent | Aktuálně | Soutěže | Galerie výtvarníků | Životní styl | Historie inspiruje | Videa | Partneři | Kontakt |
Pavla Vrbová - proč fotografuji Když jsem začala přemýšlet, co odpovědět, tak jsem spíš začala uvažovat o tom, co pro mě znamená výtvarné umění. Od dětství jsem ráda malovala a dívala se na obrázky v knížkách. Měla jsem ráda Václava Kubaštu, Cyrila Boudu, Josefa Svolinského, ale i Adolfa Kašpara nebo Artuše Scheinera . Třeba Trnkovy věci se mi nijak zvlášť nelíbily a přišla jsem jim na chuť až jako dospělá. S fotografií jsem kromě obligátních návštěv fotografa a rodinných snímků moc do styku nepřišla, ale otec měl kameru a natáčel nejen rodinu, ale pokoušel se i o střihové záběry z cest nebo trikové snímky. Náš třídní na druhém stupni základní školy byl výtvarník, chodili jsme s ním na výstavy a na střední škole vedl výtvarný kroužek. Zkoušeli jsme různé grafické techniky, kopírovali obrazy, byli jsme mj. v ateliéru Jaroslava Gruse, Ludmily Jiřincové. Dvakrát se rozhodovalo, jestli půjdu studovat výtvarnou školu, ale nakonec jsem skončila na matematice, která mi šla a bavila mě – ostatně to tehdy s mým posudkem asi byla jediná reálná šance. Odjakživa miluji film. Především černobílý, s barevným mě smířila až Antonioniho Červená pustina. V malířství je pro mne naopak rozhodující barevný vjem. Před čistým realismem dávám přednost stylizaci a abstrakci. Mám ráda sklo, jednoduché, čiré i barevné.  K vlastnímu fotografování jsem se dostala v sedmnácti letech, když jsem si za peníze ušetřené z brigád (a jistě také z občasných přispění mojí milované tetičky) koupila Flexaretu.. Filmy jsem si sama vyvolávala a ručky máchala ve vývojkách a ustalovačích. Malovala jsem a občas fotografovala. Se zaměstnáním a příchodem rodiny nastaly jiné starosti, fotografování se postupně omezilo na rodinné snímky, až zaniklo úplně a nastala dlouhá, víc jak dvacetiletá pauza. Pak se v roce 2003 zjevil osud v podobě syna, který mi na cestu do Nového světa vnutil fotografický aparát (na kinofilm) a od té doby jsem ztracena. Ještě jsem si nějakou chvíli počkala na vhodný přístroj – byl to kompakt Olympus C 5060. Časem jsem kompakt vyměnila za zrcadlovku. Značce Olympus jsem zůstala věrná i při nedávné inovaci. Digitální fotografie mi vyhovuje po mnoha stránkách: proto, že mohu bezprostředně vidět výsledek, pro mou nerozhodnost a tím i vysokou zmetkovost, pro možnost s fotografií pohodlně kouzlit na obrazovce. Absolvovala jsem dva výborné workshopy (mám nerada to slovo, proč ne česká "dílna" nebo "soustředění" ?) z makrofotografie (s Lubošem Wiśniewským a Pavlem Krásenským), jeden krajinářský s Rudolfem Jungem. Velmi inspirující jsou workshopy Svazu českých fotografů (Karlín, Žižkov, Smíchov), protože se neomezují pouze na čistě fotografickou stránku, ale umožňují poznat fotografovaná místa v kulturně-historických souvislostech.  Další šťastná náhoda mě přivedla do fotoklubu Nekázanka, kde mě mezi sebe přijali zanícení a vynikající fotografové. Před třemi lety jsme se s kolegou Josefem Mühldorfem ujali zpracování unikátního klubového archivu. Při této práci jsem měla možnost nejen vidět mnoho úžasných fotografií od vynikajících českých amatérů, ale také se dozvědět mnoho nového o české minulosti a o všech těch báječných mužích za fotografickým aparátem. Prvním výsledkem výzkumu se stala rozsáhlá historicko-fotografická výstava věnovaná 120tileté historii tohoto nejstaršího sdružení fotoamatérů u nás. Fotografování mi nahradilo můj dávný úmysl vrátit se k malování, až, až, až... Jenže vrátit se k malování, není tak jednoduché jako vrátit se k fotografování, alespoň v mém případě. Mám ráda město. Ačkoliv na počátku byl úmysl fotit architekturu, tak spíš tíhnu k zachycování těch nepříliš líbivých stránek nebo absurdních spojení. Nevím, možná se tak odreagovávám od věcí, které nejsem s to přehlížet a nevnímat Jiná, pro změnu nešťastná náhoda mě přivedla k makro(mikro?)fotografii. Manžel si během pobytu na venkově zlomil ošklivě nohu a zůstali jsme několik měsíců na chalupě poblíž nemocnice, kde ho operovali. Brzy se u mne projevily abstinenční příznaky – a co se dá pořád fotit v okruhu půlhodinové vycházky? Chování hmyzu mě fascinuje – nic moc o tom nevím, ale pozoruji, fotím, pečuji občas o nějakou tu housenku a unavuji vyprávěním okolí. Prostě mě to baví. Fotografování je úžasný koníček a upevňuje rodinné vztahy. Můj muž si to nemůže vynachválit: „Přestala mě vychovávat, buď někde courá s foťákem nebo sedí tiše za počítačem.“ Pavla Vrbová, leden 2010
(18. 1. 2010)
diskuze k článku
Jaký je Váš názor?
diskuze obsahuje 0 reakcí
|
© 2012 ARTmagazin.eu, Mikosoft Praha s.r.o., Licema.cz
Partnerské weby:
Partnerské weby:
Když chcete najít inspiraci na foto, neváhejte se inspirovat. Do výbavy moderní kuchyně patří myčky nádobí, které urychlují čas strávený umýváním nádobí v klasickém dřezu. Spotřeba vody při umývání nádobí ve dřezu naní také zcela nezanedbatelná, proto myčky nádobí zcela určitě doporučujeme. Dalším velmi potřebným spotřebičem domácnosti jsou pračky. Bez předem či vrchem plněné pračky je život ve dvacátém prvním století již zcela nemyslytelný. Všechny tyto spotřebiče patří mezí kategorii označenou jako bílá technika.