artMagazin.cz  

Zápisky z deníku, pro účely mé a mých přátel - díl 1.

Sedím v lékařském pokojíku ve zdravotnickém středisku ve vesnici Itibo, západní Keňa. Za oknem mala ohrádka se střídmě mečící kozou, za ní se na kopci rozprostírá nádherná čajová plantáž. Z druhý strany domku je slyšet směs Češtiny, Angličtiny, Svahilštiny a místního jazyka Kisii – tři medici z Čech, zdravotník z Adry Aleš, místní zdravotní sestra Elizabet a hlídač Onkoba popíjejí na verandě kakao... 
     
Cesta do Keni by vydala za kapitolu sama o sobě. Konečně se aspoň vysvětlilo, proč zpáteční letenka s EgyptAir z Vídně do Nairobi stála jen 15 000 Kč. Cesta měla trvat s mezipřistáním v Káhiře necelých dvanáct hodin – nakonec trvala necelý tři dny. Letadlo z Vídně totiž mělo deset hodin zpoždění – takže i když jsme byli ujišťováni, že navazující spoj na nás určitě bude čekat, po našem přistání v Káhiře už byl dávno uleťen. Na důvod proč měl první let takové zpoždění se radši nikdo neptal – v opatrování velmi milých letušek společnosti EgyptAir jsme poznali jak se asi člověk může cítit při leteckym únosu. V Kahiře nám po dvou hodinách čekání bylo jen tak mimochodem sděleno, že další letadlo do Nairobi vzlétá až za 36 hodin. Vtipný bylo, že s námi do Keni cestovalo na stejný lince dalších asi 15 Čechů – jednak nějaká velká výprava na Kilimanjaro celkem sympatických postarších akademiků, jednak nějací veterináři jedoucí očkovat divokou zvěř v severní Keni proti vzteklině. Sjednoceni společnou únavou, jazykem a společnou touhou dostat se do Keni co nejdřív, vyloupli jsme ale Egypťanům políček na jaký od zákazníků asi nejsou zvyklí… v nasranosti se obzvlášť činili příslušníci horolezecké expedice, a tak jsme houževnatým odporem odvrátili osud, který zřejmě stihne mnohého zákazníka EgyptAir – čekání i den a půl v transitním prostoru letiště Káhira (ca. 100 metrů čtverečních). Ba naopak, výhružkami se nám podařilo donutit je začít se o nás i starat – řekli sice, že žádný dřívější let zařídit nepůjde, slíbili ale ubytování a program na celý den (o ten je ale nikdo neprosil)… Takže po ubytování v 4-hvězdičkovém hotelu jsme se v klimatizovanym autobusu proháněli Káhirou z jedný turistický atrakce na druhou – od pyramid přes Sfingu do Museum of Egypt. Káhira se mi nijak zvlášť nelíbila, město je to zaprášený a přelidněný, hlavně nás všechny odrovnala egyptská posedlost klimatizací – v buse, v hotelu i ve všech obchodech, kam nás průběžně naháněli, bylo okolo 15 stupňů, venku na slunci 40. Především se mi ale nelíbili Egypťani se kterými jsme se za ten den dostali do styku – byli to krajně nesympatičtí a agresivní pavoukové.

Když ouředníkům z EgyptAir došlo, že z učastníků nechtěného českého zájezdu do Káhiry nevymámí na atrakcích ani peníz, zničehonic nám sdělili, že poletíme ještě v noci do Nairobi přes Johannesburg… nikdo se už nesnažil pochopit nepochopitelné a skoro rádi jsme se vydali zpátky na letiště s vidinou útěku z egyptského otroctví. Naději ještě málem zhatila náhlá rezignace autobusu po cestě na letiště – byl celkem zážitek vylézat v noci z rozbitýho vehiklu uprostřed největší magistrály v Káhiře…Nikdo už si pak nedělal iluze v jakym stavu asi jsou jejich letadla, když ani autobusy nefungujou. Takže byla legrace když se letadlo nad Viktoriiným jezerem dostalo do bouře jakou jsem při letu ještě nezažil – během pár vteřin se ta lítající rakev propadla v turbulencích o víc než 500m. Sjetej kinedrylem jsem ale naštěstí ten křik a házení vnímal jen tak nechápavě a nezaujatě.

Přestup a let z Johannesburgu už byl ok, do Nairobi jsme dorazili po třech dnech, skoro polovina z nás nemocná ze všech klimatizací a nespaní. S vízama do Keni nebyl na letišti problém, jen to bylo další hodinový zdržení. Venku už nás vítal Aleš Bárta – manažer zdravotnického projektu Adry v Keni. Docela nás dostalo místní počasí – průměrná teplota 15, max.20 stupňů a přeháňky. Aleš nás sice varoval, ale jako plno ostatních neznalců jsem naivně předpokládal že na rovníku je celý rok horko. A že jen občas přijde dešťovka. Ale ono né, už někdy od května je tady regulérní období zimy (což není to samý co období dešťů). Prý ale teď zima končí a brzy bude pěknějc.

Po ubytování v tamním ADRA hotelu jsme jeli na rezidenci české velvyslankyně Fuchsové, která pro nás (a pro ty český veterináře se kterými jsme letěli) pořádala večírek. Moc sympatická paní, moc fajnová rezidence. Sotva jsem se ale ještě udržel v bdělém stavu, moc si z toho nepamatuju. Jen že tam byl originální příslušník kmene Turkánů (po Masajích možná nejvýznamnější místní kmen, ale divočejší a zachovalejší), který dělá průvodce právě těm veterinářům. Bez místního průvodce je prý nemožný bezpečně cestovat v severní Keni. Měl naprosto úžasný historky z života domorodců. Obzvlášť mě potěšily zkazky o domorodý medicíně. Rozepisovat je teď nebudu a těžko říct jestli se dá některým šílenostem, který vykládal, věřit. Každopádně mi ukázal svojí upižlanou uvulu (takový to visátko co je vidět za patrem když otevřete pusu) – prý měl jednou nějakou dlouhodobější bronchitidu a odříznutí uvuly je jedinečným léčebným úkonem. Nakonec mi dal vizitku a řek ať o něm řeknu všem přátelům v Evropě – takže přátelé evropští, až budete někdy chtít mezi Turkány a minový pole do severní Keni, určitě se Vás dobře postará. Třeba Vám i vyléčí nějaký neduh.

V neděli byl odpočinkový den v Nairobi – Aleš nás vzal obhlídnout sloní i žirafí útulek. To první byla lehce turistická záležitost, i když vidět úplně zblízka stádo několikaměsíčních sloních sirotků byla celkem sranda. Výborný ale byly hlavně žirafy – tamní průvodkyně nabídla, že místo hlavní části sirotčince nás vezme do výběhu jejich žirafího alfa samce. Branou jsme vešli do nedohlednutelně rozložitý savanovitý obory a jali se samce vyhledávat. Po asi sto metrech prohodila průvodkyně pár slov s lehce vystrašeně vyhlížejícím „strážcem“ který šel s námi (jeho zbraní byl jakýsi uschlý klacík) a sdělila nám, že bychom měli být opatrní, že samec je agresivní a nerad je vyrušován. To nás potěšilo. Po asi čtvrthodině chůze jsme na něho narazili. Teda spíš na jeho nohy; ve výši mýho obličeje skvěly se dvě velkolepé žirafí holeně. Neni pro mě uplně zvykem dívat se na někoho nahoru. Tohle byl doslova šok. Člověk by neřek jak monstrózně zespoda vypadá takovej alfa samec. Průvodkyně nás pohotově ukliňovala svojí lámanou angličtinou – „big male…very strong kicks, very strong kicks…can kill lion“. Nejvystrašenější byl strážce, naštěstí měl ale s sebou kyblík s žirafíma granulema, který obra zajímaly nejvíc – nejdřív nám je rozdával, ať jako to zvíře nakrmíme z ruky, což mi přišlo jako celkem dobrej nápad. Po chvíli ale strážce obětavě začal s kýblem prchat někam pryč skrz křoviska a pan žirafa si to naštrádoval za ním, tudíž jsme mohli nepozorovaně uniknout.

Highlight dne ale byla odpolední návštěva slumu Kibera. Lenka (novopečená doktorka co jela s námi) tam má „adoptivní“ dceru tak jsme ji šli navštívit. Provázeli nás dva pracovníci místní organizace, která adopci zprostředkovává. Oba byli obyvatelé slumu, a myslím že bychom tam bez nich těžko přežili bez úhony. V Kibeře žije přes milion lidí, takže je to po Brazílii druhý největší slum na světě. Domky jsou tam malinký, většinou z hlíny, plechu, nebo v nejhorších případech z nějakých hnijících dřevotřískových desek. Kanalizace samozřejmě žádná. Nejčastějším způsobem zbavování se exkrementů jsou tzv. flying toilets (ie. vysrat se do igelitky a hodit jí co nejdál, libovolným směrem). Po asi půlhodině cesty neskutečně spletitými a špinavými uličkami jsme dorazili do domku kde nás v místnosti dva x dva metry usadili na kanape, naproti nám televize (!) s nějakou americkou telenovelou. Holčičce jsme předali dárky, vypadala vyděšeně. Naši průvodci nejdřív tvrdili, že její maminka se šla projít a že je za chvíli zpátky, pak zas že je nemocná a že místo ní přijde babička. Pak řekli, že babička asi nepřijde, přivedli ale nějakou nezúčastněně vyhlížející paní, o které tvrdili, že je holčiččina teta. Celý to působilo trochu zvláštně a nemůžu říct že bych měl plnou důvěru v charitativní organizaci, kde koordinátoři jsou stejně chudí jako ty sponzorované děti. Jednoho z průvodců jsem se ptal na jeho práci, čekal jsem že mi řekne něco o adopci etc., on ale odpověděl že se živí sbíráním odpadků. Tak nevim. Každopádně oba byli hrozně přátelský sympaťáci. A znali český fotbalisty daleko líp než já. Ve slumu mě zaujalo, že přes tu děsivou bídu tam víceméně všichni vypadali spokojeně až vesele. Žádný očividný pláč či skřípění zubů. A pobavilo mě fešný oblečení většiny chlapů na ulicích (moc žen nebylo vidět) – snad každý druhý měl na sobě kvádro s kravatou (i když většinou bez bot). Obleky jsou prý nejlevnějším kusem oblečení, šité na míru na každym rohu. Na nedělní odpoledne v Kibeře nezapomenu.

V pondělí ráno už jsme jen nakoupili na cestu v nechutně nablyštěném zápaďáckém supermarketu, pozdravili se s velvyslankyní a vyrazili. Cesta z Nairobi do vesnice Itibo trvala v naší Adra ambulanci (stejný terénní vozítko jako používá OSN, bez pohonu 4x4 bychom se asi po místních komunikacích moc daleko nedostali) asi 9 hodin. Západní Keňa je ve srovnání se severem považovaná za celkem bezpečný území, cestovat po setmění je ale nebezpečný (aspoň podle všech průvodců), asi tak jako snad všude jinde v Africe. Noční přepadávání ozbrojenými gangy je prý na denním pořádku. Hlavním problémem západu země je teď ale polovojenská sekta Mungiki, která vznikla při krvavém povstání Mau Mau v 60. letech proti Britům. Jak jsem pochopil z rozhovorů s místními, jsou tu buď velkým tabu anebo o nich opravdu nikdo nic moc neví. Nikdy se mi totiž nepodařilo pořádně se o nich něco dozvědět. Každému místnímu ale při slově Mungiki tak nějak zvláštně blýskne v očích a zeptá odkud to slovo znám. Jediný co jsem bezpečně pochopil je, že jsou neskutečně brutální (ale běloši už je prý moc nezajímají, spíš nepřátelské kmeny) a že stojí na straně kmene Kikuyu, což je největší místní kmen (příslušnost k nějakému kmenu je tu naprosto centrální záležitost, přestože většina lidí samozřejmě už dávno žije ve městech či vesnicích bez valného dodržování nějakých kmenových tradic – jde jen o to někam patřit). Prezident Kibaki, který v prosinci podváděl při volbách a málem tak spustil občanskou válku, je právě z kmene Kikuyu a prý tajně sponzoruje Mungiki.

Cesta byla naprosto úžasná. Keňa je nejkrásnější země jakou jsem kdy viděl. Bezkonkurenčně. Ve srovnání s většinou ostatních afrických zemí (jak mi bylo řečeno) se vyznačuje neskutečnou rozmanitostí krajiny – od pouští na severu přes pralesy, savany, hory, a nekonečný čajový plantáže v ostatních částech země. Každou ca. půlhodinu člověk projíždí naprosto odlišnou krajinou, takže cesta utekla úžasně rychle. Za světla jsme ale dojet nestihli, asi hodinu jsme jeli tmou (další věc co mi nějak nedošla – jsme na rovníku, takže je celkem normální že se stmívá už v půl sedmý). Aleš už tu ale byl tolikrát že by trefil i poslepu, a nezdálo se že by ho noční cestování nějak znervózňovalo. Mně nakonec taky nepřišel místní kraj jakkoli nebezpečný, podel silnic je i večer plno lidí – postávaj, posedávaj, klábosej. Vlastně tady ani není moc jasný, kde končí jedna vesnice a začína druhá, spíš jsou tady domky prostě rozesetý všude po kraji, vedle kukuřičných polí a čajových plantáží. Když jsme projížděli, všechno okolo se zastavilo, lidi na nás jen zírali. Někdy nebylo podle jejich výrazu úplně jasný, co si o nás myslí – stačí ale jen zamávat a všichni se okamžitě rozesmějou a mávaj zpátky. Naproti tomu malým dětem, kterých je všude plno, většinou ani není třeba mávat – běží za autem a hulákaj „Jambo Jambo Muzungu“ (ahoj belochu). Jedinou překážkou na silnicích jsou policejní checkpointy – silnice je tak jednou za 20km zatarasená ostnama a policie tu prudí a vybírá „mýtný“ (=úplatky). Nám naštěstí stačilo vždy jen zahoukat a zablikat ambulančním stroboskopem a policajti nás přátelsky pomrkávajíce hned pustili.

Itibo samo o sobě sestává z jednoho velkého ‚náměstí‘ ohraničeného jednou řadou dřevohliněných domků, za nimi ze všech stran jen plantáže. V jednom čele náměstí je brána s nápisem Itibo Health Centre s vlající keňskou a českou vlajkou. Oproti okolí působí zdravotní středisko neuvěřitelně čistě a ještě čpí novotou (projekt tady začal v r.2005). Aleš tady v podstatě sám pod záštitou český Adry zařídil rekonstrukci místní zchátralý ordinace a za tři roky vybudoval i lůžkovou místnost, jednoduchou laboratoř, porodnici, ubytovací domek pro mediky/doktory a letos i zubařskou ordinaci (zatím tu ještě chybí zubař – snad od příštího roku sem bude jezdit někdo z Čech). Máme tu dva hlídače – na noc i na den. Místní jsou sice ohromně přátelští, ale ve zvědavosti a vlezlosti nemají moc zábran. Jeden hlídač chodí s palcátem, druhý (ten noční) s mečem (!) (Středověký zbraně jsou tu běžným nástrojem – mimochodem během letošních nepokojů byl jednou z nejpoužívanější zbraní luk a šíp.)
       
Co se týče naší medicínský praxe, spektrum zdravotnických záležitostí léčitelných v našem středisku je relativně malý, diagnostiký možnosti omezený (např. chybí tu RTG). Ovšem kvantita pacientů indikovaných pro naše možnosti je obrovská – i kdybychom byli schopni léčit jen malarii, byla by myslim naše pozice nepostradatelná; jsme v nejmalaričtější oblasti na světě se spádovou oblastí 60 – 100 000 lidí. Ale o tom co všechno tu děláme a jak napíšu snad příště. 

Pokud byste chtěli přispět na zdravotnický projekt Adry v keňském Itibu, je možné tak učinit následujícími způsoby:

číslo účtu                555 444 000         / 0300, variabilní symbol 200
nebo
SMS ve tvaru DMS KENA na číslo 87777

...Díky za každou korunu! 

Michal Tomek

Pokračování deníku najdete zde.