APERTO – výstava v galerii Dolmen

 APERTO

Výstavou s příznačným názvem Aperto!* zahájila brněnská aukční a prodejní galerie DOLMEN provoz své již druhé výstavní galerie na území Prahy. Industriální prostor ve 3.podlaží budovy bývalého Knižního velkoobchodu v Opatovické ulici nabízí výběr obrazů a plastik celkem 18 již renomovaných a zasloužilých (Válová, Rittstein, Komárek…) ale i mladých a začínajících (Valečka, Salajka, Hábl) českých umělců. Autorský mix ve světlé a prostorné galerii působí svěže a neotřele a dává slušný přehled o současné české výtvarné scéně. Otázkou zůstává, jaká bude návštěvnost, protože vchod z vedlejšího schodiště průchodu mezi Opatovickou a Spálenou ulicí není určen pro náhodného návštěvníka. Doufáme, že naše obrazová příloha z vernisáže výstavy, která potrvá až do 31.7., vzbudí Váš zájem a výstavu navštívíte!

* it. otevřeno, zahájeno

 

Vystavující umělci:

Válová Jitka
Němec Rudolf
Načeradský Jiří
Hodonský František
Novák Vladimír
Bláha Václav
Rittstein Michael
Kornatovský Jiří
Komárek Ivan
Konvička Richard
Tománek Zdeněk
Franta Roman
Valečka Jaroslav
Spěváček Jna
Orlita Lukáš
Hábl Patrik
Grimmich Igor
Salajka Martin


Hodonský FrantišekPři pohledu na seznam vystavujících autorů se může zdát, že lidská postava zde bude jedním z tmelicích prvků výstavy. Ano, ale není to jen postava, nýbrž člověk, tedy ne jen existenciálně pojaté tělo, ale člověk ve svém celistvém rozměru. Na této expozicí, která zahrnuje všechny žijící generace umělců, můžeme vidět proměny, kterými prochází výtvarné umění nejen střídáním generací, ale i postupnou proměnou společenských idejí.

Většina zde vystavujících autorů je tedy spojována s figurálním tématem, s tématem lidské postavy. Nejvíce pamatující účastnicí je paní Jitka Válová, která formovala své výtvarné postoje ještě jako studentka Emila Filly a členka skupiny Trasa. V padesátých letech byla figurální tvorba ovlivňována především vitální silou Légerovou
a živočišnou energií Pabla Picassa. Ale již v šedesátých nastává reakce a postupný příklon k existenciálnímu vnímaní vypovídajícímu
o osamění. Člověk se stává křehčím, jakoby bezvýznamnějším
a nakonec se zdá, že pro umění se stává jeho obraz stále méně důležitým.
Naopak reálný otisk fyzického těla, těla jako výtvarného nástroje, zajímá Rudolfa Němce. V českém prostředí a v odlišných dobových souvislostech nutně dochází k odlišnému vyznění oproti ranějším kreacím Yvese Kleina. Rudolf Němec rád užívá pop-artovým způsobem i prostředky blízké reklamě a tisku, používá irisové přechody, šablony a tiskové rastry.

Umělci již v šedesátých letech vytušili proměnu, která propukla především v následujícím desetiletí, kdy se člověk stal neosobním článkem společnosti. Tehdy se objevují opět postavy, spíše však jakási torza, konfrontovaná s nehostinným či přímo absurdním okolím.
Především mladé generaci, takzvané generaci sedmdesátých let bylo toto téma vlastní a přestože mohla nalézt inspirace i na domácí výtvarné scéně (například v tvorbě Skupiny 42), nejsilnějšími uměleckými vzory jí byli tehdy aktuální Francis Bacon a Alberto Giacometti. Nejistá, křehká, balancující postava by mohla být jedním ze symbolů sedmdesátých let.

Vratké postavy či jen torzální symboly jakési životnosti se vyskytují v neurčitém, vágním prostoru. Snad nejlépe zachycují tyto pocity tehdejší obrazy Vladimíra Nováka a Václava Bláhy.
Když mladí umělci tyto stavy důkladně prozkoumali a prověřili, začali někteří panující ponuré klima rozrušovat vtipem, výsměchem. Absurdnost se snoubila s groteskou. Jak se časem ukázalo, byla to dobrá zbraň proti znehybněnému řádu, působila rozkladně, přesně jak se obával dominikánský prelát v románu Umberta Ecca „Jméno růže“. Získaná odlehčenost byla příhodnější také k uvolněnějšímu malířskému projevu, jehož mistry se stali Jiří Načeradský a Michael Rittstein. Tento vývoj již souzněl s dalšími trendy, které se začaly uplatňovat jinde v Evropě, především s novým expresionismem nebo dokonce s neodada.

Nová exprese však byla nejbližší mladší generaci, která umělecky vykrystalizovala v osmdesátých letech. Pro ni je již také příznačný odklon od grotesknosti spíše k něčemu, co by se dalo nazvat patetickou ironií nebo vůbec patosem. Patosem prazákladu.
Ať již se jedná o podivné obří organismy Jiřího Kornatovského, sexuálně odhalené postavy Ivana Komárka nebo expresivně utvářený svět znaků i osobních symbolů Richarda Konvičky.
Konvičkovi Benátští chodci jsou ze stejnojmenného cyklu z roku 2007. Přízračné město v noci vnímáme jenom v reflexech tušené hladiny odrážející Konvičkovy symbolické motivy. Figury, stejně jako jiné objekty jsou zjednodušeny na nejzazší míru a hlavní tíha výpovědi leží na barvě a rychlém, energickém, leč promyšleném gestu.

Černé expresivní grafitové kresby Jiřího Kornatovského, většinou označované zároveň jako meditace, jsou monumentální rozměry a zároveň působivé svou jednoduchostí, typickou spíše pro mikroorganismy. Tento základní rozpor vysvětluje Kornatovský beze slov, svou prací. Kreslí na formát, který mu dovolí stěna ateliéru, který mu dovolí rozpětí vlastního těla. Součinnost těla a duše kreslíře s prostorem, s rytmem srdce, dechu dává vzniknout bytostem neviditelným a přece tak skutečným!

Zdánlivě úplně jiné jsou obrazy Ivana Komárka, ale jeho sexualismus zachycuje člověka ne v jeho nízkosti, ale v jeho biologické přirozenosti. Tento zvláštní, prostý svět, bez zbytečné alegoričnosti, lascivnosti a grotesknosti, jakoby patřil naturalistům 19. století. Komárek se však snaží tento svůj naturalismus aktualizovat – používáním designu
a materiálů charakteristických pro 21. století.

Většina zde vystavených děl jsou ovšem z novější doby a neilustrují naznačená dobová východiska. Tato se v nich skrývají a zdejší obrazy spíše dokládají proměnu, kterou výtvarné umění a s ním i sami umělci prošli. Myslím, že je obecně patrný odklon od významu figury k universu. Od existence k bytí, k větší důvěře v duchovnost člověka
a v duchovnost prostředí. Křehké figury Jitky Válové ještě více zkřehli
a zabstraktněli, po figurách Václava Bláhy, Vladimíra Nováka i Richarda Konvičky zbyli jen stopy, náznaky a vzkazy. Rittsteinův komparz se naopak rozšířil, ale v kompozici obrazu hraje roli menší, někdy až drobnomalebnou, významově ovšem skrývá množství pozoruhodných, často privátních příběhů.
Mnozí z vystavujících pomohli profilovat současnou výtvarnou scénu, už proto, že sami učí nebo učili na uměleckých školách a setkávají
se zde se svými žáky.

Výstavní prostor galerie Dolmen Opatovická má dobré podmínky i pro výstavy sochařské. Dnes je tento prostor konfrontován s expresivními sochami uherskohradišťského umělce a vedoucího kamenosochařského oboru na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti Zdeňka Tománka.

Asistent na pražské AVU Roman Franta patří k těm několika malířům, čtyřicátníkům, kteří se již dokázali prosadit. Franta ale dokázal také několikrát opustit svůj vlastní zavedený styl a vydal se hledat novou cestu. Naposledy právě nyní a zde, protože vystavené nejnovější obrazy dokládají jeho opětný přechod k živější olejové malbě.

Talentovaný malíř, absolvent ateliéru Michaela Rittsteina Martin Salajka zde vystavuje část své diplomní práce. V duchu nejlepších tradic ateliéru se představuje uvolněnou, hravou malbou. Zdánlivý dojem snadnosti může být zesílen i určitou humorností, je však třeba vědět, že za tímto bizarním, iluzorním světem se skrývá poctivá dřina
a skutečné prožitky.

Igor Grimmich odhalil své nadání pro vnímání a výstavbu prostoru,
ať už architektonického nebo krajinného. Do podivuhodných prostorů, pestrobarevnou malbou zrelativizovaných nás zavádí Načeradského žák Lukáš Orlita a další žák z tohoto ateliéru, Jan Spěváček nám dokazuje, proč je považován za mistra vodních ploch. Patrik Hábl
se ve svých třicetičtyřech letech představuje jako vyzrálý malíř téměř orientálního jemnocitu.
Poněkud traumatizující počátky neodradily Jaroslava Valečku od systematické umělecké práce a nakonec se mu podařilo stát se jedním z nejúspěšnějších malířů své generace. Je pravým malířem českého severu a nachází zde pozoruhodnou, nordickou, téměř munchovskou atmosféru. A to jak v krajině, tak i v tamní lidské společnosti.

Každá krajina má svůj charakter, svou historii a své obyvatele. Někteří se s ní dokáží natolik ztotožnit, že ji mohou považovat za svůj domov. Pro citlivého umělce to může být zdrojem nekonečné inspirace. Možná zákonitě o to více, když je fyzicky své krajině vzdálen. Duchovně pak může dojít snad až k mystickému spojení. Je obecně známo, že takovou krajinou je Františku Hodonskému lužní les jihomoravských úvalů.
Tak jako zůstal Jiří Načeradský důsledně věrný svým figurálním motivům, tak František Hodonský naopak zůstává věrný své krajině. A tím snad můžeme uzavřít naše hledání člověka v čase a hledání universa v přírodě, v člověku.

Mgr. Petr Štěpán, kurátor výstavy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *