Výstavní prostory Banco Popolare na Senovážném náměstí nabízí v současné době velmi zajímavý projekt. Výtvarník A. Větrovský, který je kurátorem galerie, spojil plastiky mladé sochařky Báry Hapalové s obrazy renomovaného malíře Michala Singera a výsledkem je velmi harmonický celek. Výstava s názvem Možnosti dialogu není jen dialogem dvou uměleckých disciplin ale i setkáním dvou generací a konfrontací mužského a ženského pohledu na svět. Pestrobarevným a hravým obrazům Michala Singra jsou robustní existenciální sochy Báry Hapalové vhodným protějškem. Veliké tmavé postavy však nepůsobí těžkopádně ani depresivně a jsou naopak nabity dynamikou a lehkostí. V kombinaci s dobře zvolenými názvy jim jejich autorka dává další rovinu, takže sochy vyprávějí příběhy.
Dialog mezi exponáty se skutečně odehrává, ovzduším se vznáší lehká ironie a příjemný estetický zážitek.
Výstava, je přístupná zdarma v pracovní dny až do konce roku 2010.
Kdyby měla sochařka Bára Hapalová indiánské jméno, znělo by nejspíš „Ta, která sochá život“. Mezi jejími sochami nenajdete žádné pomníky ani monumenty, zato v nich uvidíte třeba blízkost, strach, touhu, napětí či vzrušení. Říká o sobě, že dělá to, co žije. Když něco v životě prožívá, dává tomu i sochařskou formu. A protože žije naplno a zajímavě, vypadá podle toho i její dílo, které málokoho nechá chladným.
Autorka soch – Bára Hapalová poskytla artmagazinu.eu exkluzivní rozhovor:
Jak se to tak přihodí, že se člověk stane sochařem?
Když se na konci základní školy rozhodovalo kam dál, vůbec jsem nevěděla. Byla jsem průměrná žačka, čtyřkařka, co to na vysvědčení uhraje na trojky. Bylo jasné, že se na žádnou „intelektuální“ školu nedostanu. Naštěstí nebylo potřeba rozhodnout se hned, protože jsme po ukončení základky s rodinou odjeli na dva roky do Brazílie, kde otec pracoval. Tam se udály zásadní změny v mém životě. Z holky, která neví, co se sebou, se stal sebevědomý člověk, směřující za svým. Viděla jsem tam totiž, jak jsou místní lidé neuvěřitelně chudí a nemůžou se z toho dostat, a došlo mi díky tomu, že je důležité něco dělat, protože nechci dopadnout jako oni. Podpořil mě tatínek, který mi slíbil koně, když budu po návratu na učilišti studovat na samé jedničky. Myslel si, že to nedokážu. Ale já jsem to zvládla. Zkusila jsem učební obor keramika a na konci roku jsem měla samé jedničky.
A dostala jsi koně?
Koně mi táta nakonec nedal, ale přislíbil, že mi ho přikoupí k mému stádu, hned jak budu mít statek. Ten zatím nemám, koně tím pádem také ne, ale dostala jsem něco důležitějšího. Poprvé v životě jsem ucítila, že něco chci a jdu si za tím. To mi připadá klíčové. Ty samé jedničky byly dokladem toho, že jsem našla směr, motivaci jít dál. A můj sen mi byl nakonec předlohou pro moji sochu, kterou jsem dělala na praxi ještě na učilišti.
A jak ses dostala z keramického učiliště na Výtvarnou akademii?
Na Středním odborném učilišti Podkovářská jsem udělala maturitu. Ještě k tomu doplním, že učiliště nebylo nic moc, ale měli jsme skvělou praxi. Docházela jsem do dílny Františka Švancara a tam jsem se potkávala s umělci. To bylo moje první setkání s dospělostí. Přicházeli k němu známí sochaři a malíři, když něco chtěli z keramiky. No a František mě nechal dělat pořádné zakázky a mohla jsem s ním spolupracovat na spoustě zajímavých věcí. Bylo to inspirující prostředí. Rozhodla jsem chodit na kresbu aktů a dostala jsem chuť studovat dál. Ve třetím ročníku učiliště jsem se přihlásila na Akademii. Tři roky po sobě jsem se tam nedostala. Povedlo se to až napočtvrté, když jsem přistoupila na změnu. Přestala jsem trvat na tom, že musím studovat figurální sochu, a přihlásila jsem se na obor restaurování sochy. Na Akademii jsem se dostala a ve druhém ročníku jsem pak přestoupila do Ateliéru figurálního sochařství. Rozhodla jsem se vzít to od podlahy. Chtěla jsem se naučit „postavit panáka“, čili vytvořit sochu podle lidského modelu. V tom období jsem makala a makala, modelovala, odlévala do forem a sochala od nevidím do nevidím, všechno ostatní šlo stranou.
Co šlo stranou?
Všechno. Kamarádi, spolužáci, stal se ze mě vlk samotář. Nechodila jsem tancovat, do hospod, byla jsem prostě slušnej pracovitej člověk. Úplně jsem se izolovala. Stala jsem se z té samoty „sociálním kriplem“ , nebylo mi vůbec dobře, byla jsem smutná a cítila jsem, že za chvíli nebudu mít „z čeho“ tvořit. Neměla jsem ani vztah, protože jsem před muži utíkala. Pak jsem se přece jen do vztahu odvážila jít, ale šťastná jsem stejně nebyla. Ke konci studia na AVU jsem potkala svého současného muže. A až ve vztahu s ním jsem se pustila do nového tématu, vztahu muže a ženy. Tenkrát jsem sochu nazvala Boj neboli Konflikty dialogu a byla to moje diplomová práce na AVU. 
Boj muže a ženy nebo |Chceme, a neměli by jsme
Proč sis zvolila toto téma?
Já v té soše vidím nějaký můj bojovný rozpor, jako bych si musela vybrat mezi společností a sochařstvím.
Buď sochařství, tvoje profese, nebo vztahy? Proč jedno, nebo druhé?
Mám z toho dojem, jako by to sochařství tenkrát pro mě bylo něco mimo normální život. Svoji první sochu jsem vymodelovala až po prvním vztahu. Do té doby jsem dělala zvířata a lidi podle modelů. Dneska už je to jinak. Sochám hlavně lidi a vztahy mezi nimi.
Podle čeho dáváš sochám názvy?
Nejdřív jsem je pojmenovávala podle toho, jaký z nich mám pocit. Od svého okolí jsem však dostala zpětnou vazbu, že ty názvy nesedí. Například socha, kterou jsem pojmenovala Konflikty dialogu a je tedy pro mě o boji mezi mužem a ženou, prý vypadá jako těsně před souloží, jiná socha, která se jmenovala Lhostejnost, má zas prý atmosféru jako těsně po milování. Rozhodla jsem se názvy změnit. Snažím se teď dívat se na ty sochy trošku shovívavěji, bez cenzury, ne tak přísně a moralisticky. Bez poučování, nechci je už bičovat za to, že si užívají života.
Jak za tebou chodí nápady na sochy?
Dělám to, co žiju. Když něco v životě prožívám, dávám tomu i sochařskou formu. Nejdůležitější je najít kompozici těla, modeluju vlastně postoj daného člověka (jak má ruce, nohy…). Postavení té figury rezonuje s tím, co zrovna cítím. Třeba u diplomové sochy Konflikty dialogu (nyní Chceme, ale neměli bychom), tam jsem ve vztahu byla napjatá (jako když něco moc chci, ale jsem v napětí, takže se mi nedaří, a nevím, jak z toho ven). Cítila jsem se na roztrhání.
Když to teď říkám, dochází mi, že ty názvy chci dělat podle pocitu, který jsem měla, když jsem sochu vytvářela. Jedině tak je název pravdivý a koresponduje s dílem.
Podle čeho své sochy oceňuješ?
Zatím spíš hledám, jak jim dát cenu. Nabízí se ocenění podle času, který jsem nad prací strávila. Nejspokojenější ale jsem, když cenu určím citem.
Kde sochy prodáváš?
Zatím je to tak, že moje sochy někoho zaujmou, buď na výstavě nebo na internetu, a tak si mě zájemci najdou. Působím v ateliéru Lesnická. Tam tvořím a pořádám kurzy.
Kurzy pro koho?
Přišel za mnou student, že se potřebuje připravit na uměleckou školu, a já jsem ho učila kreslit a modelovat. Přišlo mi zajímavé, že mu popisuji to, co úplně běžně a přirozeně dělám a nijak nad tím nepřemýšlím. Úplně mě to nadchlo, zjistila jsem, co to vlastně dělám. Došlo mi, že potřebuji víc studentů a že chci učit, protože mě to baví. Postupem času zjišťuji, že moje práce není jen samotné sochání, že jde o to, že člověk sochami popisuje, modeluje svůj život, situace, ve kterých se nachází. Já třeba u práce zjišťuji, jak na tom jsem, orientuji se sama v sobě, de facto zjišťuji, kdo jsem. Bez cenzury. Dřív jsem se cítila neuvěřitelně svázaná autocenzurou, ale v těch sochách jsem byla vždycky přirozená. Tuto zkušenost chci předat dál a s lidmi spolupracovat – probudit v nich jejich přirozenost. Lidé v ateliéru si při práci s hlínou mají možnost vlastně sáhnout na sebe. Kurzy jsou individuální, pracuji s jedním člověkem, aby byl prostor a čas na jedinečný přístup, kdy se soustředíme na to, co si kdo chce usochat ze svého života.
Co je teď tvůj „kůň“?
Můj sen je dostat moji sochu do veřejného prostoru. Třeba na Vyšehrad. Protože témata, která modeluji – vztah k druhému člověku opačného pohlaví, se dotýkají i ostatních. Je to podle mého názoru celospolečenské téma a já se mu chci věnovat.
Pomníky, jaké se dělaly v minulých stoletích – oslava jedinců, ty teď podle mého nejsou potřeba. Myslím, že je důležité zabývat se tím, co řešíme v praktickém životě, vztahy s lidmi a podobně. Potřebujeme se naučit fungovat s druhými. To jsou živá témata, to se lidí dotýká, s tím se dennodenně potkávají. Chci dělat to, co se mě dotýká a co každý den řeším. To je pro mě moderní současná socha.
Akademická sochařka (MgA.) Barbora Hapalová se narodila v Praze 20. 8. 1979. V roce 2007 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor Figurální sochařství a medaile.
V současné době se věnuje volné tvorbě, a to převážně figuře, zajímají ji vztahy mezi ženou a mužem, momentálně k nim přidala ještě vztah k dítěti (nemodeluji už jen dva lidi, ale tři). Na zakázku tvoří plastiky z rozličných materiálů a vede kurzy sochařství a sebezpoznávací kurzy POSTOJ V SOŠE zaměřené na modelování a sochařskou tvorbu v ateliéru Lesnická.
