Fotografie jako poslání…

ALENA DVOŘÁKOVÁ – VIKTOR FISCHER
www.afisphoto.cz
Výsledky dlouhodobého dokumentárního projektu Misie, v němž je fotografie chápána jako nástroj umožňující využít sílu obrazového svědectví k humanitárním účelům, představila autorská dvojice na několika výstavách i ve stejnojmenné knize /Kant, 2004/. Alena Dvořáková (1970) a Viktor Fischer (1967) si vytkli za cíl seznámit širokou veřejnost s nedoceněnou a nepříliš známou prací v České republice vzniklého řádu Školských sester Svatého Františka a Sester Těšitelek, které založily své misie po celém světě. Postupně vznikly soubory v zemích čtyřech světadílů – v Kazachstánu ( 1998), Jižní Africe (1999), Argentině a Chile (2000-2001), průběžně v České republice a na Slovensku /1998 – 2005/.
 
Fotografové pracují na každé etapě v poměrně dlouhém časovém úseku a snaží se ji po všech stránkách dotáhnout, usilují tak o naplnění obou stránek svého projektu – kvality a poslání. Smyslem jejich snažení je prostřednictvím misií poskytujících pomoc chudým a nemocným v nejpotřebnějších částech světa, přiblížit každodenní život a problémy prostých lidí v těchto lokalitách. Vzniklé soubory fotografií se proto skládají ze dvou částí. Ta rozsáhlejší přibližuje divákovi okolnosti života obyvatel v dané oblasti, druhá dokumentuje činnost a konkrétní pomoc misií lidem z této části světa. Také využití každého souboru, jehož jednotlivé fotografie nejsou autorizovány, neboť tak podle jejich tvůrců lépe vynikne kompaktnost poselství, je dvojí. V prvním plánu slouží – například v podobě maket knih – k ilustraci činnosti církve při jednání s dárci a sponzory, jako doprovod k přednáškám, seminářům apod. Ve své výstavní podobě je pak určen k prezentaci v galeriích a výstavních prostorách. Že se snímky A. Dvořákové a V. Fischera v obou ohledech osvědčují, dosvědčují jak úctyhodné částky na léky, vitaminy a zdravotnické potřeby, které po jejich shlédnutí věnovaly jednotlivé firmy, tak například několik ocenění v soutěži Czech Press Photo.
Jaké mají oba autoři předpoklady, aby svou prací naplnily poslání humanitní fotografie? Jejich učitel, Pavel Dias z FAMU, při zahájení výstavy z misie v Jižní Africe řekl: „Fotografova účast s údělem fotografovaného člověka je důležitým faktorem, jakousi duchovní silou, která u každého poctivého díla prozařuje povrch věci a verifikuje tak míru jeho upřímnosti, míru lidského vztahu k osudůmi druhých.“ Sestra Zdislava z kazachstánské misie vysvětluje: „Ty, který se díváš na tyto fotografie jistě vidíš bídu, utrpení… možná si myslíš, jak mnoho je třeba udělat a máš pravdu… Možná si představuješ těžkou práci misionářů, konání velkých skutků pomoci, účast na obrácení mnohých, nebo snad velké dobrodružství a zatím – je to naprosto obyčejný, všední život s Bohem ve službě druhým v jiné zemi.“ A sami fotografové: „Posláním naší práce je pomoci si ujasnit postavení sebe sama tváří v tvář k problémům a osudům obyčejných lidí. Náš svět se zmenšuje. Sociální, ekonomické i ekologické problémy jiných se čím dál tím rychleji stávají naléhavými problémy všech. Svými fotografiemi chceme přispět ke konkretizaci představ o životě v rozdílných kulturách a apelovat na nutnost sounáležitosti. Jsme rozhodnuti pomáhat fotografií lidem v nouzi, seznamovat ostatní s jejich údělem a jak jen to bude možné, připojit se svými skromnými silami k těm, kterým nejsou lhostejné osudy ostatních.“
K naplnění takovýchto cílů nestačí pouhá historická a dokumentární hodnota snímků, třebaže i ta je vzhledem k zajímavosti tématu a rychle se rozvíjející činnosti misií velká. Nestačí vidět rozdílnost, ta, jak připouštějí fotografové, je často dána již etnografickou a geografickou rozdílností, nestačí mít cit pro specifiku problému dané misie – v případě Kazachstánu danou bídou a devastací lidských vztahů po rozpadu SSSR, v Jižní Africe narůstajícími důsledky šířícího se novodobého moru – AIDS. Nestačí pochopit náboženskou motivaci lidí z misií, jimž víra dává sílu pomáhat tam, kde civilní organizace selhávají. To jsou nezbytné předpoklady pro empatii zajímavých a oslovujících snímků. O zbytek se musí postarat talent a schopnost využít fotografických prostředků k umocnění a sdílení procítěného. Mnoho slov bylo v poslední době napsáno na téma působení šokujících a krutých záběrů na lidskou duši. Přemíra informací v moderním světě nutí i fotografii stále stupňovat výjimečnost, vyhrocenost, provokativnost a otevřenost obrazového sdělení. Co zaujme na fotografiích dvojice autorů je naopak klid, nálada, cit pro prostředí a umění dramatičnost situace pouze naznačit. Skromnost a dovednost stát v pozadí. Etika pohledu. Nevnucují divákovi své vysvětlení situace v případě běžného ani církevního života. Pouze mu poodhrnují oponu, aby sám uviděl. V tom je jejich vklad i síla sdělení jejich fotografií. Jsou schopni vidět srdcem a zároveň hledat vysvětlení, příčiny i cesty nápravy viděného.
Nesnaží prezentovat jen sebe, jejich cílem je využít možností svých fotografií ke konkrétním humanitárním účelům.“

 PhDr. VĚRA Matějů
Publikováno: 16.2.2007

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *