Fotografie z 1. světové války mají svého autora

Tajemství „neznámého“ autora autentických snímků z 1. světové války rozluštěno

Výstava „Pěšky 1.světovou válkou – Objektivem neznámého vojáka“, která je již od dubna k vidění v Tereziánském křídle starého Královského paláce na Pražském Hradě, má další senzaci. V době, kdy 3 hlavní iniciátoři výstavy: teoretička fotografie Daniela Mrázková, fotograf Jaroslav Kučera a vojenský historik Jan Haas výstavu připravovali, nebyla identita autora unikátního souboru dokumentujícího každodenní život vojáků na italské a východní frontě známa. Bylo jen zřejmé, že fotograf byl přímý účastník bojů, který se nesoustředil na pouhou válečnou propagandu, ale bez jakékoliv stylizace nebo přikrašlování dovedl zachytit i zcela obyčejné situace ze zákulisí bojů. Nebál se zamířit svůj objektiv na vyčerpané vojáky, ležící v rozmoklých zákopech nebo využívající chvilky klidu k napsání dopisu nebo partii karet. Neodradil ho ani pohled na smrt či raněné na operačním sále. Odborníci konstatovali, že autor byl skvělý pozorovatel i vynikající fotograf, který obstojí při srovnání i s nejslavnějšími válečnými dokumentaristy. Proto byl objev negativů považován právem za senzaci. Ovšem po pár měsících došlo k další senzaci. Výstavu navštívil pan Michal Rybák, který poznal, že se jedná o dílo jeho dědečka – Jindřicha Bišického, který v hodnosti nadporučíka rakouské armády pracoval jako plukovní fotograf 47. pěšího regimentu. Negativy, ze kterých vystavované snímky vznikly, považoval za nenávratně ztracené a to, že se po mnoha peripetiích dostaly do správných rukou dokumentaristy Jaroslava Kučery, hodnotí s odstupem jako šťastnou náhodu.

Jindřich Bišický 
Na základě originálních poznámek Bišického, které pan Rybák dodatečně poskytl, bylo možno opravit nebo upřesnit některé popisky snímků. Výstava dostává tedy ještě další rozměr a bylo rozhodnuto nejen o jejím prodloužení, ale uvažuje se i o jejím pokračování ve Vídni nebo Štýrském Hradci.
To, že fotografie zůstaly ještě 60 let po smrti autora v zapomnění, je důsledkem mnoha okolností. Jednou z nich je, že sám Bišický se po válce stal stavitelem a fotografii se věnoval jen okrajově. Historici fotografie i 1.světové války dostávají tedy do rukou soubor nevýslovné hodnoty, který bude ještě dále zkoumán a doufejme, že se dočkáme i dalších výstav.
                                          
Soňa Šálková

Dále jsou uvedeny úvodní texty tří hlavních organizátorů výstavy, kdy ještě autor fotografií nebyl znám, a další dva komentáře Jaroslava Kučery a Michala Rybáka po odhalení autorství.


Fotografie k článku zde


Jaroslav Kučera:
Fotografie, které vidíte na této výstavě, jsou novodobé zvětšeniny z dochovaných původních negativů. Voják, který záběry pořizoval přímo na frontě, pravděpodobně vyvolával negativy a poté i pozitivy v polních podmínkách, což je vidět na jedné z vystavených fotografií, kdy fotograf pomocí tzv. denních kopírovacích rámečků vyrábí kontaktní kopie z negativů. Vzhledem k tomu, že dochované negativy jsou vesměs značně poškozeny špínou, škrábanci, chemicky, ale i bakteriologicky, bylo nutno je nejprve naskenovat a potom, již v digitální podobě, citlivě retušovat. Vystavované fotografie jsou bezesporu historickým objevem nejen dobou vzniku, ale především uměleckým ztvárněním válečného života vojáků 1. světové války. Aby vizuální síla záběrů byla ještě větší, bylo využito současných možností digitální techniky a fotografie podle možností vyretušovány – tak, jak by si to nám neznámý fotograf určitě přál. Současně s tím bylo nutné vyrobit dokonalé zvětšeniny technikou Light Jett (digitální osvit barevné podložky vyvolané fotochemickou cestou).
Domnívám se, že na několika vystavených fotografiích je zobrazen nám dosud neznámý fotograf, který měl hodnost kapitána rakousko-uherské armády. Podle bádání kpt. Jana Haase byl ve velení 47. pluku jediný kapitán českého původu, ale s určitostí nelze říct, že je oním fotografem. Důležitější je svědectví, které nám zanechal.

Daniela Mrázková :
„Kolik momentek z válečného dramatu zapestřilo se už v našem listě!“ píše se v jedenapadesátém čísle českého týdeníku Světozor, které vyšlo 16. srpna 1916, tedy více než po dvou letech bojů na západní, východní i jižní frontě 1. světové války, o níž obrázkový časopis – stejně jako konkurenční týdeník Český svět – přinášel pravidelná fotografická svědectví. Jejich autory nebyli zvláštní váleční zpravodajové, takoví, jací už v roce 1853 vyjeli s laboratoří na speciální káře do krymské války a o pár let později i do americké občanské války, ale obyčejní civilisté a vojáci – narukovaní ateliéroví fotografové a fotoamatéři, kteří neváhali vzít si do pole už tehdy populární fotoaparát. A soudě podle počtu publikovaných snímků z nejrůznějších míst jich bylo zřejmě značné množství, avšak nic bližšího o nich není známo – vždyť nejen české časopisy té doby uváděly pod snímky z války jména autorů jen zcela výjimečně.
Setkáváme-li se dnes s ucelenou autorskou kolekcí, byť anonymní, která vznikala programově a postupně během měsíců, ba let a v úzkém výběru obsahuje na půldruhé stovky snímků, jde nepochybně o historický objev. Neboť žádné z dosud vydaných dějin fotografie podobnou kontinuální autorskou kolekci na téma 1. světové války neuvádějí. Navíc jde o výpověď intimní, hluboce prožitou, procítěnou. Nezaznamenává oficiality, panovníky a generály, i když také, ale jejím hlavním tématem jsou obyčejné válečné dny obyčejných vojáků rakousko-uherské armády i civilistů, s nimiž přicházejí do styku, nebo válečné venkovské i městské krajiny. Je zřejmé, že její autor, možná ženista, s armádou putoval, že dobře věděl, co je ležet v rozmoklých zákopech či zavšivených stanech, že znal smutek chlapských žertů před bitvou, kterou nemusel přežít. Na jeho snímcích je až dojemné sledovat ranní toaletu ve frontových podmínkách, chvíli s cigaretou v zákopu, žal nad padlým kamarádem, pochod pěšáků zraněnou, a přesto krásnou dnes polskou, ukrajinskou, rumunskou, jihoslovanskou, ale i rakouskou, italskou či jinou krajinou, muže v těžké polní při útoku, ale i krásné děvče fotografované na památku. Obrazová kvalita těch snímků je překvapivá. Vzdor nedokonalé, a hlavně těžké technice i problémům s vyvoláváním exponovaných skleněných desek mají dokonalou kompozici a zachycují rozhodující moment výjevů. V nejednom ohledu se tak přibližují velkým válečným obrazům, které vznikly až za 2. světové války a válek následujících, a patří k vrcholům humanistické fotografie. Až tehdy totiž, díky pohotovým, lehkým, dostatečně světelným reportážním fotoaparátům, citlivým materiálům a angažovaným fotografům, se mohly zrodit snímky, které svou dramatičností a vcítěním se do osudů lidí v mezních životních situacích způsobují, že před nimi dodnes zůstáváme stát v ohromení. Jména jako Robert Capa, David Seymoure, William Eugene Smith, Dmitrij Baltermanc, Georgij Zelma, Don McCullin a celé plejády dalších fotografů Východu i Západu vstoupila nesmazatelně do historie a stala se synonymem toho, co pro lidstvo znamená válka. A je jedno, na které ze znesvářených stran.

Jan Haas :
Druhá polovina 19. století byla ve znamení velkého rozvoje vědy a techniky, jehož výsledky našly uplatnění ve výzbroji takřka všech armád. A tak už počátek 20. století byl předzvěstí válečných událostí nebývalého rozsahu. Rusko-japonská válka v letech 1904–1905 byla do té doby nejkrvavějším, ale stále jen lokálním konfliktem. To, co následovalo necelých deset let poté, zcela předčilo hrůzy a útrapy, jaké do té doby lidstvo zažilo.
Velká válka, později zvaná 1. světová, byla krvavým konfliktem, který se odehrával na několika frontách tisíce kilometrů dlouhých za použití nejmodernějších zbraní. Přesto se v průběhu prvního roku fronty zastavily a zakopaly na místech, ze kterých se víceméně pohnuly v průběhu let jen o pár kilometrů. Válka se vedla na třech světadílech za účasti několika desítek zemí.
V této válce bylo mobilizováno víc jak 70 milionů mužů – na straně Dohody přes 44,5 milionu mužů (padlo 5 413 000) a na straně centrálních mocností 25,5 milionu mužů (padlo 4 029 000). Snad v každé české vísce jsou pomníčky se jmény padlých. Mužů, kteří bojovali za monarchii i proti ní. Umírali nejenom vojáci, ale i civilisté, kterých zahynulo přes 8,5 milionu. Raněných si tato válka vyžádala přes 21 milionů.
Mírové smlouvy přerozdělily svět. Zanikly mocné říše a na jejich troskách vznikly nové státy, jejichž národy se radovaly z nabyté svobody. Blížící se konec války (11. listopadu 1918) přispěl i ke vzniku samostatného Československa 28. října 1918. Přesto lze vysledovat již na počátku mírového života zárodky dalšího, mnohem děsivějšího celosvětového válečného konfliktu.
Výstava Pěšky 1. světovou válkou umožňuje návštěvníkům nahlédnout aspoň trochu do této válečné doby. Fotografie byly pořízeny převážně během roku 1917. Větší část vystavených snímků představuje italskou frontu, záběry ze života 47. pěšího pluku. Menší pak frontu východní v Haliči, kde bojoval „český“ 28. pěší pluk. Tento pluk byl před válkou dislokován v Praze, do roku 1915 bojoval v Haliči a pak byl převelen na italskou frontu.


Fotografie z 1. světové války mají svého autora
Jaroslav Kučera

Pochybnosti o neznámém autorovi, jehož fotografie jsou zde od dubna 2009 vystaveny, vzaly několik měsíců po zahájení výstavy za své. Původně jsem se podle několika snímků (hlavně podle jednoho, kde neznámý důstojník kopíruje z negativů před provizorní ubikací kontaktní fotografie) domníval, že známe tvář onoho fotografa, ale chybí nám k ní jméno, a doufal jsem, že se díky výstavě podaří neznámého vojáka identifikovat. Podle různých indicií jsem však měl téměř jistotu, že to byl český voják sloužící v rakouskouherské armádě. Potvrdilo se to, když jsem byl seznámen s panem Michalem Rybákem z Velvar, vnukem Jindřicha Bišického, autora těchto fotografií a nyní již jednoznačně nejslavnějšího českého válečného fotografa.

Umím si představit překvapení Michala Rybáka, když přišel před Tereziánské křídlo a na velké fotografii spatřil svého dědečka u stativu. Natož pak když vešel do výstavních prostor, kde byly všechny fotografie, které důvěrně znal, zvětšeny do velkých rozměrů. Na jedné z nich byla dokonce zachycena jeho babička, mylně představená mezi záběry z Haliče.
Po několika týdnech nato jsem měl možnost pana Rybáka osobně poznat a domluvit se na spolupráci s ním a s jeho sestrou paní Zuzanou Weissbach. Vzhledem k velkému množství uchovaných dokumentů a fotografií ze života Jindřicha Bišického, připravujeme jeho další výstavu na Pražském hradě, na níž by mohly být vystaveny stovky originálních válečných kontaktních fotografií a fotografie 24×30 cm, které Bišický zvětšil nejspíše ve 20. letech. Zvažujeme vystavit i několik jeho akvarelů a architektonických výkresů.

Ve Velvarech u mého nového přítele Michala Rybáka, jsem měl možnost vidět, s jakou péčí spravuje pozůstalost po dědečkovi a snad i díky tomu, že je sám historikem, bylo možné jednoznačně určit, kdo je onen mladý důstojník s knírkem. Je štěstím pro historii fotografie, že to byl právě on, kdo se stal na bojištích 1. světové války fotografem. Svědectví, které o obyčejném životě frontových vojáků přinesl, už nyní patří do zlatého fondu světové humanitní fotografie.


Jindřich Bišický – fotograf 1. světové války
Michal Rybák

Dědečkovi fotografie mě vždy fascinovaly, od dětství jsem se jimi probíral a klukovsky válku prožíval. Proto mě i sestru zaujala informace o výstavě neznámého fotografa 1. světové války. Již z prvního snímku na Prvním nádvoří Pražského hradu mi bylo jasné, že jde o dílo dědečka. Udivilo mne, co fotograf pan Jaroslav Kučera dokázal udělat ze starých a časem poznamenaných negativů, které k němu souhrou náhod doputovaly, i když jsem se často smál nad popisky. Babička na silnici u Slatiny, označená za Dívku z Haliče mě zvláště pobavila.
Oslovil jsem Správu Pražského hradu a fotografa pana Kučeru a výsledkem našeho jednání je doplnění výstavy o autora, doplněné popisky, které jsem zpracoval z vybledlých nápisů na rubu mých originálních fotografií, kterých mám ještě stovky. Jistě by mohlo být zajímavé zpracovat i další fotky do kvality díla pana Kučery, doplnit je rozsáhlejšími popisky, výklady, mapami a náčrtky tak, aby se válka představila ve své každodennosti, řekněme válka krok za krokem, válka den po dni.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *