Grafik Václav Sivko – vzpomíná syn Pavel Sivko

Václav Sivko, foto: Josef Sudek

Václav Sivko, foto: Josef Sudek

 

V životě lidském záleží na mnoha věcech. Pravděpodobně nejdůležitější je narodit se. Možná

že záleží také na tom, komu se člověk narodí, do jaké rodiny, v které zemi, v který čas, do

jaké doby… Jistě existují doby, které by člověk s odstupem času nejraději přeskočil. Ale

nakonec to neudělá. Život se žije, ať jsou protivenství jakákoli, obzvlášť, když je člověk

mladý a má pocit, že všechno teprve začíná.

V dobách válečných, v letech 1939–1945, bylo mému otci Václavu Sivkovi šestnáct až třiadvacet let – krásný

věk pro špatnou dobu. V roce 1943 oslavil dvacetiny, byl plný mladických ideálů, jako každý

začátečník života. Práce ho bavila, jeho umělecká tvorba byla široká a rozmanitá. Žil naplno,

jako by dění okolo ani nechtěl vnímat. Studovat však nemohl, vysoké školy byly zavřené a

mému otci náhle začalo hrozit, že bude muset jít na nucené práce do Reichu. Já sám nevím,

kdy se seznámil s Josefem Sudkem. Přesto, byť se dívám na jejich setkání z takové dálky,

mohu říci, že to bylo pro mého otce setkání osudové. Sudek si ho oblíbil a zachránil ho před

pracovním nasazením tak, že ho vzal k sobě do učení. Kolem Sudka a jeho vyhlášených

hudebních seancí bylo hodně lidí, kteří se scházeli, aby ze sebe aspoň na chvíli setřásli pachuť

protektorátní atmosféry.

sivko002

Václav Sivko, sedící Josef Sudek, suchá jehla, 1944

U Sudka to musel být milý, příjemný azyl. V tíživé době nesvobody, ale i strachu o život,

neboť v udavačství Češi nijak nezaháleli, si člověk musel rozmyslet, komu co říci naplno,

komu důvěřovat a před kým se mít na pozoru. A tak je pochopitelné, že přátelství, jež vznikla

v této době, většinou vydržela na celý život – i když musela projít ještě jednou zkouškou, v

jistém ohledu ještě mnohem těžší, a tou byla padesátá léta.

Můj otec trávil se Sudkem hodně času. Vycházel s ním, jak Sudek říkal, „za motivem“. Jejich

společnou láskou byly stromy a kupodivu hřbitovy. I Jaroslavu Seifertovi byl můj otec v té

době představený jako milovník hřbitovů. Josef Sudek fotil a můj otec stejné motivy kreslil.

A někdy nebyli sami, spolu s nimi vyrážel občas i Andrej Bělocvětov nebo Vladimír Fuka.

V těchto časech můj otec vytvořil i řadu velmi zdařilých Sudkových portrétů. Zvlášť suché

jehly, domnívám se, patří k nejlepším portrétům Josefa Sudka, jaké kdy vznikly. Otec je

kreslil „a la prima“, ostrou jehlou přímo do desky, suveréně, skoro bez oprav. Sudek sedící,

Sudek u stolu, při jídle, s brýlemi… a po těchto malých grafikách vznikaly pak i větší grafiky

a kresby v klidu ateliéru.

K portrétům Josefa Sudka se můj otec vracel i později po válce, průběžně vznikaly nové

kresby, ale hlavně nové grafiky, tentokrát litografie. Jsou ve větším formátu, ale hlavně jsou

barevné. Dost možná, že některé Sudkovy portréty byly i jakýmsi návratem, vzpomínkou na

mládí. Šlo totiž o období, které bylo pro mého otce po všech strankách velmi plodné.

Vznikaly nejen nová díla, ale i nová přátelství, otec potkával řadu nových lidí, nacházel  řadu

nových podnětů, napadaly ho nové myšlenky, které ho pronásledovaly i v dobách

poválečných. Jsem přesvědčený, že mu tyto vzpomínky pomohly překonávat nejedno svízelné

úskalí časů následných, ať už máme na mysli atmosféru politicko-kulturní, anebo lidské

vztahy, které byly často odrazem tehdejšího marasmu. Je až paradoxní, jak se doba válečná

stala zrcadlem jakéhosi srovnání s dobou těžkých padesátých let.

sudek-sivko004

Josef Sudek, portrét Václava Sivka

I mé návštěvy v ateliéru Josefa Sudka jsou pro mě vzácnou vzpomínkou, zvlášť dnes, kdy

jsou oba, Josef Sudek i můj otec, už dávno mrtví. Nostalgickou vzpomínkou se pro mě staly

také pravidelné Sudkovy návštěvy na Boží hod vánoční u nás doma. Sudek rád vyprávěl a

jeho úsudky a názory byly pořád „mladé“, uměly oslovit i generačně tak vzdáleného člověka,

jakým jsem tenkrát byl. Jeho vidění a přístup k životu byly pro mě vlastně takovým zjevením.

Sudkova upřímnost, její naprostá samozřejmost, a jeho jakoby klidná posedlost – anebo spíše

vytrvalost a zájem o všechno nové, nemluvě o nezměrném pochopení pro druhé, na to se

zkrátka nedá zapomenout. Sudkovy fotografie mě naučily dívat se. A tak vidím, že jeho

vidění je stále podnětné a má co říct. Člověk se může dívat na svět očima Josefa Sudka i dnes.

Na jeho objevném pohledu nic nezestárlo.

8.1. 2017

Pavel Sivko, grafik

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *