Ivan Kyncl – fotograf Charty – fotograf s charakterem

                                                                   
Výstava fotografií Ivana Kyncla
14. 2. – 31. 3. 2007
Komorní galerie Josefa Sudka
Maiselova 2
Praha 1
 \"\"
14. února zahájí pražská Komorní galerie J. Sudka ve spolupráci s Czech Photo o.p.s. a Nadací Charty 77. výstavu fotografií s názvem Fotograf Charty Ivan Kyncl. V Čechách jde o vůbec první výstavu tohoto významného fotografa. Až do konce března budou mít návštěvníci galerie jedinečnou příležitost shlédnout dílo fotografa, který se proslavil mnohem víc ve Velké Británii, než ve své domovině. Ivan Kyncl se bohužel své první výstavy nedožil. Zeměel v roce 2004 v pouhých 51 letech.
 
Kyncla potkal umělecký osud řady českých emigrantů – zatímco v Čechách je znám pouze úzké skupině lidí, v Británii se během svého exilu vypracoval mezi pětici nejprestižnějších divadelních fotografů. Jeho cesta k respektovanému fotografovi však byla trnitá.
Syn novináře, překladatele a po roce 1968 i vězněného disidenta Karla Kyncla jde ve šlépějích svého otce a stejně jako on se stává příslušníkem českého disentu. V sedmdesátých letech Ivan Kyncl fotograficky dokumentuje neoficiální politickou a kulturní scénu – ilegální bytové divadlo Vlasty Chramostové, koncerty Plastiků, scény z absurdních her Václava Havla, ale i soudní procesy s disidenty, setkání signatářů Charty 77 či pohřeb prvního mluvčího Charty 77 filosofa Jana Patočky.
Kyncl, neustále perzekuován Státní bezpečností, v roce 1980 emigroval do Velké Británie. V emigraci se postupně vypracoval na dvorního fotografa předních britských divadelních scén – Royal National Theatre, Royal Shakespeare Company, English National Opera. Spolupracoval s takovými osobnostmi, jako byl Harold Pinter, Tom Stoppard, Arthur Miller nebo Andrew Lloyd Weber.
Ivan Kyncl žil i pracoval s obrovským nasazením. To se mu v říjnu 2004 stalo osudným – Kyncl nečekaně zemřel na selhání srdce.
Výstava děl Ivana Kyncla se koná jednak u příležitosti 30. výročí podepsání Charty 77, podle organizátorů je ale její význam mnohem širší: „Výstava chce českému divákovi přiblížit dílo fotografa, který za normalizace dokumentoval osudy celé jedné generace. Zároveň ale představí i Kynclovy fotografie divadelní, které z něj udělaly fotografa mezinárodního věhlasu.“
 
Výstava se koná pod záštitou Václava Havla.
 
Ivan Kyncl v datech
15. 3. 1953
Narodil se v Praze v rodině známého novináře, rozhlasového zpravodaje a překladatele Karla Kyncla. Ve svých devíti letech zůstává sám se sestrou Irenou v Československu, zatímco rodiče odjíždějí na tři roky pracovně do USA.
1968
Po sovětské okupaci země musí jeho otec opustit novinářské povolání. V důsledku toho je Ivanu Kynclovi znemožněno vysokoškolské studium. Vyučí se fotografem v družstvu Fotografia, poté je zaměstnancem podnikového zakázkového ateliéru. Několikrát se marně pokouší o přijetí na FAMU – obor fotografie. Stává se příslušníkem disentu, kde funguje jako „dvorní fotograf“.
1972
Kynclův otec je uvězněn. Ivan Kyncl, ostře sledován tajnou policií, programově tajně dokumentuje neoficiální politickou a kulturní scénu.
1977
Podepisuje Chartu 77.
1980
Emigruje do Velké Británie, později získává britské občanství. Zprvu živoří, postupně vyrůstá ve vyhledávaného fotografa předních britských a zahraničních divadelních scén.
1989
Po sametové revoluci se sice několikrát vrací do vlasti, ale nadále trvale žije a pracuje v Anglii.
6. 10. 2004
Na tvůrčím zenitu náhle umírá na arytmii srdce.
 
 
 
 
 
Když byl Ivan Kyncl v říjnu 2004 v Londýně pohřben, konala se v Royal National Theatre smuteční tryzna, které se zúčastnili přední britští režiséři, herci a dramatici. V prestižních britských denících vyšly obsáhlé nekrology a na rozhlasové stanici BBC vysílali vzpomínkový pořad. Známý režisér Terry Hands v listu The Guardian Kyncla dokonce nazval „Cartier-Bressonem divadelní fotografie, jehož snímky činily divadelní scény ještě lepšími, než byly. Jeho dar spočíval nejen v umění zadržet šerosvit, pohyb, záblesk v očích, ale především ve schopnosti v tisícině vteřiny vyjádřit samu podstatu scény, ba dokonce celého představení.“
 
Před svou smrtí byl Ivan Kyncl dvorním fotografem nejen první britské scény – Královského národního divadla – pro kterou vyfotografoval přes 1200 inscenací. Pracoval i pro Royal Shakespeare Company, English National Opera, Almeida Theatre, Barbican Theatre, Aldwych Theatre, The Old Vic a řadu dalších slavných scén v Anglii i v USA. Do USA si Kyncla pozvali, aby vytvořil obrazovou image muzikálu Jesus Christ Superstar. Kynclovy fotografie se objevovaly na plakátech, divadelních programech, pohlednicích, v novinách a časopisech. Jako osobního fotografa si ho zvali herci, režiséři a dramatici takové velikosti jako Harold Pinter, Tom Stoppard, Arthur Miller, Patrick Marber či muzikálový tvůrce Andrew Lloyd Weber. Po večerech Ivan Kyncl fotografoval, v noci snímky, většinou černobílé, zpracovával, ráno je odevzdával. Čím větší byla po něm poptávka, tím byl v rychlejším letu. Jen v rodné zemi ho stále téměř nikdo neznal.
 
Kyncl měl ke kariéře mezinárodně úspěšného divadelního fotografa nesporně dobrou přípravu právě v době, kdy doma fotografoval disidentské hnutí – ilegální bytové divadlo u Vlasty Chramostové, koncerty The Plastic People of the Universe, scény z absurdních her Václava Havla, tzv. Patočkovu univerzitu, zkrátka události, při nichž vždycky hrozilo nebezpečí policejní razie. Proto musel Kyncl pracovat dobře a rychle, za extrémních světelných podmínek a přitom být neustále připraven zachránit filmy před případnou konfiskací. Fotoaparátem, ukrytým různě po těle, zachytil nejtemnější chvíle tzv. normalizace. Fotografoval soudní procesy s disidenty, pohřeb filozofa Patočky či básníka Seiferta, setkání mluvčích Charty 77, ba dokonce okna a dvory věznic, kde byli drženi chartisté. Fotografoval z úkrytů, ze stromů a střech, otvorem v zakrytém okně jedoucího auta. Když ho policie přece jen chytila, s eskamotérskou zručností vyndal z fotoaparátu cívku, založil novou a Státní bezpečnost mu pak zabavila pouze bezcenný prázdný film. Ten důležitý, obsahující svědectví, schoval pod sádrový korzet, který po úrazu páteře dlouhodobě nosil. Stalo se dokonce, že ho policie při výslechu vysvlékla, ostříhala mu vlasy, anebo ho spolu s ostatními disidenty vyvezla v noci za Prahu a ponechala svému osudu. Nikdy se jí ale nepodařilo zabavit Kynclovi exponovaný film.
 
Tato drsná škola života se mu pak hodila v emigraci. První velkou zakázku totiž získal jen díky tomu, že navzdory všem přísným zákazům a opatřením dokázal z hlediště Almeida Theatre tajně fotografovat představení Dostojevského Běsů v režii pověstného ruského divadelníka Alexandra Ljubimova. Díky osvědčenému triku filmy před divadelními bodyguardy zachránil a fotografie z představení ukázal samotnému Ljubimovovi. A režisér byl nadšen! Prostřednictvím načerno pořízených snímků ho pak objevil a za svého fotografa určil slavný Harold Pinter. „Ivan nikdy neztratil svého disidentského, často čtveráckého, vynalézavě improvizujícího ducha“, napsal o něm Terry Hands a jako příklad uvedl: „Jednou mu v New Yorku jeden producent odmítl proplatit cestovní náklady. Ivan smutně pokrčil rameny a zeptal se, jak se dostane do kavárny, kde má schůzku s nějakým Frankem kvůli článku pro noviny. ´Pro jaké noviny?´, zeptal se producent. ´Nevím´, opáčil Ivan, ´moje angličtina je tak špatná… myslím New York Times…´ ´Není to Frank Rich?´, vyskočil vzrušeně producent. ´Ano, správně, to je on…´, s nevinnou tváří řekl Ivan. V tu chvíli měl na stole dlužné peníze a k dispozici vůz, který ho odvážel na fiktivní schůzku se slavným divadelním kritikem vlivného listu.“
 
Mnozí z jeho přátel tvrdí, že Ivan Kyncl vždycky vyhledával nebezpečí. Miloval rychlé sporty – proto si nadvakrát zlomil při lyžování páteř. Fotografoval disent – proto nakonec musel emigrovat. A pro divadlo pracoval s takovým nasazením, až se uhonil a – zemřel na zástavu srdce. Ať tak či onak, Ivan Kyncl je výjimečnou osobností fotografie, doma bohužel zcela nedoceněnou.


      
Byl to charakterní a rovnej kluk – říká fotograf Olda Škácha
o Ivanu Kynclovi a připojuje pár fotografií
ze svého archivu.
 
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *