Jaroslav Kučera: Černobíle v Leica Gallery Prague

Fotografovat začal Jaroslav Kučera v roce 1968. Tento přelomový letopočet a jeho následky jako kdyby mu nadobro
určily téma pro volnou tvorbu. Student stavební fakulty ČVUT z euforie „pražského jara“ definitivně vystřízlivěl v srpnu 1969
– byl zatčen při demonstracích k prvnímu výročí okupace, držen dlouhé dny ve vazbě a mlácen v rámci mimořádných
represí, které posvětil takzvaný pendrekový zákon. Ten měl za cíl exemplárně a definitivně zlomit veřejně projevovaný odpor
občanů vůči politikům, kteří se prodrali k moci se souhlasem Moskvy.

Fotografická tvorba Jaroslava Kučery (nar. 1946) se s nastoupivší politickou „normalizací“ rychle vyhranila v
obrazově-etickou polemiku s nastoupivšími pořádky, aniž se fotograf rozhodl pro přímočaré politické záběry. Ostatně
nebyl disidentem, pohyboval se v takzvané šedé zóně a živil se fotografickými zakázkami, především dokumentováním
architektury. Ale když si fotil pro sebe, zajímal ho reálný život, který svou syrovostí a mnohdy i šedivostí byl v diametrálním
rozporu s oficiální ideologickou linií radostné přítomnosti a zářné budoucnosti. A fotografoval-li Kučera na veřejných
shromážděních, mířil objektiv na ty dole, v jejichž jménu se ony zformalizované slavnosti konaly, přičemž mezi „lidem“ a
jejich „představiteli“ zela nepřekonatelná propast. Kučera ji svými snímky čitelně ukazoval. Jedinými výjimkami v tom jsou
záběry příslušníků Lidových milicí, jimž se říkalo dělnická pěst; ty Kučera pozoruje se vztekem a ironií.


Tohle všechno by však samo o sobě bylo málo na to, aby Kučerovy snímky odolávaly času a podržely si schopnost
oslovovat publikum i ve zcela změněném společenském kontextu. Kromě smyslu pro vystižení gesta Jaroslav Kučera
do snímků vkládá velký cit pro rituály a situace každodennosti.
A v neposlední řadě: Kučerovy fotografie jsou prosáknuté melancholií. Taková vlastnost díla vždy souvisí s povahou jejich
tvůrce. Povahu si člověk, jak známo, nevymění snadno jako kabát – ať kabát skutečný, nebo názorový a politický. Proto se
Kučerova autorská nátura po roce 1989 v podstatě nezměnila. Zůstává chodcem, kterého zajímají „malí“ lidé. Ovšem
dramaticky se mění prostředí, v němž se ti lidé pohybují, 
a o zejména ve městech, přičemž Kučera je svou povahou především

fotografem města a městským. A s nástupem digitalizace se navíc neméně dramaticky proměňuje jazyk a vnímání fotografie jako média.
Jaroslav Kučera to vše bere v potaz – už tím, že přešel na digitální přístroj a naučil se řadu technologických kroků, před
nimiž nejeden jeho vrstevník zavírá oči a odmítavě vzdychá: To už není nic pro mě! -, avšak v linii své volné tvorby, kterou
představuje výstava Černobíle, vlastně říká: Ano, vím, dneska se celkem snadno může zdát, že všechno je jinak, ale nenechte
se strhnout povrchem a nevidět, že některé věci života, jak jsem sám na vlastní kůži poznal, se až tak nemění. Člověk
totiž, moji milí, zůstává i mezi druhými lidmi sám, život se s námi nemazlí. Současně je tato melancholická linie Kučerova
fotografování i dokladem věrnosti tvůrčí metodě, byť ta už není takzvaně trendy. Tento typ černobílého dokumentu a
momentkářství má totiž svá nejlepší léta za sebou. Nikoliv v tom smyslu, že už by nedokázal vydat svědectví o existenci,
nýbrž co do míry, s níž je akceptován jak v mediální, tak umělecké sféře.
Když vznikala tato výstava a katalog k ní, nejednou jsem – shodou okolností – do přehrávače vložil zrovna vydanou
reedici živých nahrávek písničkáře Vladimíra Merty, které nahrál v pražské Malostranské besedě v červnu 1988. A postupně
mi spínalo, jak obsah a duch některých Mertových tehdejších písniček, ale v nemenší míře i pražských písní Vlastimila
Třešňáka, souzní s Kučerovými fotografiemi oné doby. Proto jako volný komentář nebo doprovod zacituji zde dvě sloky
Mertovy proslulé skladby z osmdesátých let Praha magická:

Temná zákoutí Týnského chrámu – Praha husitská
alchymií věků dýcháš rudolfinská, magická
pootevřenými veřejemi Evropy řve své sny sprostá
Praha nevěstek
Praha dobývaná, pleněná, sama v sobě dusí vztek

Město bouří ve sklenici piva a diskusí
básníků píšících svoje verše na schůzích
Na nároží hospoda Parlament, kdo do toho můžeš mluvit –
jen to zkus
za sto let budeš mít svoji ulici jako on, mistr Hus.

Josef Chuchma, Praha 26. října 2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *