Jaroslav Valečka – malíř neobvyklých motivů

\"\"

Ještě před časem bychom o Jaroslavu Valečkovi museli na vernisáži hovořit velmi podrobně. Dnes se mi zdá, že uvádět jeho životopisná data, po té, co v rychlém sledu v posledních 8 letech připravil v prestižních galeriích 26 vlastních výstav a zúčastnil se 34 významných výstav skupinových, vyšlo o něm 61 kritik a dá se říci studií, esejů a informací, či dokonce trošku blouznivých materiálů a stal se bezesporu uznávaným a dokonce vyhledávaným autorem, je zbytečné a že je čas při příležitosti této výstavy na určitou analýzu , shrnutí či posun . Přesto však připomenu, že od roku 1991 prošel malířskou školou Jiřího Sopka, sochařským ateliérem profesora Hendrycha a absolvoval stáže v Německu, Norsku a Nizozemí. Získal Cenu Sorosovy nadace (1993) a Cenu Hlávkovy nadace (1996).

 
První setkávání s Valečkou, zejména v počátku tvorby, mohlo diváka lehce – anebo jako v mém případě těžce – mást. Patří totiž k autorům, ke kterým je nutno si najít cestu, získat další informace, počkat si doslova na další pokračování. V prvních okamžicích jsme stávali před díly, připomínajícími machu naivního autora, pracoval beze studu s prvky, které emočně zasahovaly nepřipraveného diváka brutálním způsobem, operujíc s pohlednými a fotogenickými prvky, jako s mystičnem, pochmurnou náladou, tmavými barvami, stíny, melancholickou krajinou, doslova hororovými prvky, nostalgií, zmarem, pustotou nejen v krajinách, ale i v jakoby nedodělaných postavách, nesoucích znaky prožitého utrpení, násilí, či na podobné zásahy trpělivě čekajících, postávajících za soumraku či měsíčních nocích v místech, těhotných pochmurným příslibem. A i když se nic nestalo, ráno jsme našli stopy krve po noční zabijačce či útoku divé zvěře. Kritici a kunsthistorici dostávali vděčnou potravu pro své literární ekvilibristiky, které někdy vtipně, někdy nadneseně četly Valečkovo dílo. Všemi okny i dveřmi, rázně je zabuchujíce a naopak někdy nechávajíce otevřeno, nakukovali, přicházeli, vraceli se a zvraceli Munch, Strindberg, Kafka, Hitchcock, Bergmann, Raskolnikov, ale i opilá sousedka nebo oběšený ze stejné vesnice. Postupně však stále překvapované a pomalu si zvykající publikum, byť autor neměnil své rekvizity ani scénáře svých pochmurných a děsivých příběhů-nepříběhů, zjišťovalo, že Valečka se stává naprosto neopakovatelným prvkem české malířské scény. Jeho vyzrávající přístup, přiznávající nadhled i stále se prohlubující malířské řemeslo a suverenitu, jsou jedním ze společných jmenovatelů současného Valečkova postavení a činění.

 
Čím ještě bychom měli ve shrnutí pokračovat?
Valečka maluje místa, která dobře zná. Maluje vlastně reálné prostory, reálné děje. Přiznává rafinovanější práci s barvou, její akcentaci, pomáhá si další realitou, totiž sněhovými pláněmi a plochami, které již tak těžká témata a prostředí pomáhají učinit stravitelnějšími. Po všech stránkách.

 
Jeho domy, jeho statky, kostely i zraněné ženy, poutě,nosičky smrtek , jeho homosexuál – to jsou všechno existující lidé a místa, nesoucí reálné příběhy. Všechna ona mystická dramata, o kterých jsem se v textech k Valečkovým výstavám dočetl, všechna se odehrávají, i když jim autor možná dává trochu výraznější podobu, možná zvětšuje počet účinkujících. Celá řada diváků ví, že to vše se odehrává v prostoru Sudet, jak se stále častěji dovídáme, námi stále více ničených, opouštěných, zrazených. Takový klíč, který je od dětství v autorově životě zcela přirozeně obsažen a žit, umí najednou zcela jednoduše jeho dílo odemknout. Na festivalu Enter, který před týdnem v Praze skončil, diskutovala srbská kurátorka o estetizaci násilí ( byla provokována videem o bombardování Nového Sadu, použitým autory jako výsostně výtvarný prvek). Valečkovy obrazy ve svém souhrnu vlastně pracují stejně – estetizují utrpení místa, prostoru, dějů… Jeho postupy jsou však nadmíru poctivé, prosté jakýchkoliv povrchních spekulací, i když prapůvodně , před lety, bych o tom nebyl zcela přesvědčen. Valečkovy obrazy, jak byly dnes na této výstavě předloženy, jsou již hodnotnou součástí zralé tvorby autora, jdoucího tvrdohlavě svým směrem.Zve nás do tvrdé krásy Lužických hor a jeho míst a lidí, oplývající opravdu severskou atmosférou.

Josef Vomáčka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *