Sudek a Sivko

V Lašském muzeu v Kopřivnici je k vidění do 4. prosince 2016

společná výstava Josefa Sudka a Václava Sivka.


Pavel Sivko

O mém otci

V životě každého člověka jsou chvíle, ale také osoby, které mají určující vliv na jeho život. Hodně rozhoduje rodinné prostředí, ve kterém jste se narodili a ve kterém jste prožili dětství. Můj otec se narodil v Praze Břevnově, tenkrát to ale byla velmi chudá část města, vlastně periferie, oproti dnešní výstavní čtvrti. Jeho otec byl krejčím, jeho maminka se starala o domácnost, ale též musela pomáhat při krejčovské práci. Otec se o krušných podmínkách tehdejšího života skoro nezmiňoval, ale svědčí o nich jeho kresby a grafiky. Je na nich zachycena prostá atmosféra krejčovské dílny, či postavy poslíčků, podomních prodavačů, žebráků, válečných invalidů, a hodně vypovídají o sociálním cítění mého otce.

Vedle prostředí hrají určitě také velkou roli lidé, ale též osobnosti, které potkal můj otec ve svém životě. Zde měl velké štěstí, že se setkal v době války v roce 1943 s fotografem Josefem Sudkem. Otci nebylo ještě ani dvacet let. Josef Sudek jej bere formálně do učení, aby jej zachránil před totálním nasazením na práci v Německu. Myslím si, že toto setkání bylo pro mého otce osudové a mělo na něj neobyčejný vliv po celý život. Co si pamatuji říkal panu Sudkovi „šéfe“ a snad i tato maličkost svědčí o tom, že jej považoval za svého nejpodnětnějšího učitele, ale i nejbližšího svého přítele a později i své rodiny. Existují mnohé kresby, které vznikly na společných cestách „za motivem“ (Malostranský hřbitov, Troja, prales Mionší) z podobných pohledů, které Sudek fotil a otec kreslil. A to s nimi chodil někdy i někdo třetí, třeba Vladimír Fuka nebo Andrej Bělocvětov. Existuje též mnoho portrétních kreseb J. Sudka od mého otce nebo suché jehly, které jsou úžasnou galerií Sudkových portrétů, zachycených „alla prima“, přímo jehlou na grafickou desku. V roce 1943 se otec také stal členem Umělecké besedy. Ještě v době studií na Státní grafické škole v Praze pracoval v divadle E. F. Buriana, ve slavném „Déčku“, později v divadélku Větrník u Topičů, kde pomáhal při jevištních úpravách, navrhoval kostýmy, pokoušel se dokonce i hrát, ale naštěstí jej odradila od této kariéry jeho špatná výslovnost. Již v těchto dobách asi vznikla jeho četná přátelství s herci a herečkami, např. s Vlastimilem Brodským, Stelou Zázvorkovou, Václavem Voskou a třeba se Zdeňkem Martínkem, Jiřím Němečkem a Václavem Lohnickým.

V roce 1945 byl přijat za člena Sdružení českých umělců grafiků Hollar a skupiny 29. Augusta v Bratislavě. Zde jen malá vsuvka pro vysvětlení. Můj děda byl rodilý Slovák, můj otec se narodil již v Praze, ale měl po otci jeho slovenslou národnost, (já nakonec také až do roku 1968), takže se stal během války, díky vyhlášení Slovenského štátu, v protektorátu vlastně cizincem. Po osvobození byl slovenskými umělci považován za Slováka a byl proto zván na společné výstavy. Měl mezi nimi četné přátele a kamarády po celý život. Zde bych rád připomenul aspoň Vincenta Hložníka, Miloše Bazovského, Josefa Šturdíka, Eugena Nevana a také Matildu Čechovou. Léta válečná a poválečná byla pro otce dobou neobyčejně plodnou – usilovně pracoval, pilně kreslil, začínal ilustrovat, věnoval se již zmíněné scénografii, kreslenému filmu, tvorbě známek a užité grafice. Při práci na kresleném filmu se seznámil s Václavem Bedřichem, Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou a dalšími. Při práci na známkách spolupracoval s Jiřím Švengsbírem, Bedřichem Housou, Josefem Herčíkem nabo Jaroslavem Lukavským. Otec významně zasáhl do knižní grafiky. A to nejen jako aktivní grafik a ilustrátor, ale i jako výtvarný redaktor v nakladatelství Mladá fronta, Albatros (SNDK) a jako spolupracovník řady časopisů např. Květen, Plamen a dalších. Mezi ilustrátory měl mnoho přátel např. Františka Tichého, Otu Janečka, Kamila Lhotáka, Vladimíra Tesaře, Karla Teissiga, Zdeňka Seydla, Zdeňka Mézla a Albína Brunovského, s mnohými se seznámil právě jako výtvarný redaktor, např. se Stanislavem Kolíbalem, Jiřím Johnem, Jiřím Šlitrem, Evou Bednářovou, Vladimírem Suchánkem, Jiřím Šalamounem a Oldřichem Kulhánkem.

Při práci nad knihami a časopisy měl možnost seznámit se i se spisovateli, básníky, fotografy a grafiky. Jaroslava Seiferta poznal již za války a byl mu představen jako malíř, který maluje hřbitovy. Přátelil se s Josefem Kainarem a Františkem Hrubínem, Ivanem Vyskočilem, velmi úzké přátelství ho poutalo k jeho generačním druhům, ke Karlu Šiktancovi, Jiřímu Šotolovi, Jaroslavu Putíkovi nebo Ludvíku Součkovi. Mezi fotografy měl též přátele, Josefa Proška, Václava Chocholu, Karla Ludwiga, mezi grafiky Josefa Týfu, Milana Kopřivu a Oldřicha Hlavsu.

Jeho celoživotními nejbližšími přáteli byli vedle Josefa Sudka, např. František Tichý, Mirek Váša, Josef Herčík, Jaroslav Hořánek, ale především Kamil Lhoták.

Zde ovšem opět malá, ale důležitá vsuvka. V lednu 1947 se oženil se svou celoživotní družkou Libuškou. I ji musím připomenout, neb vím, že její místo vedle něho bylo velmi důležité a též osudové.

Snažil jsem se o jmenovité zachycení setkání mého otce s lidmi, ke kterým ho poutalo nejen pracovní pouto, ale především přátelství a kamarádství. Je jistě neúplné, ale chtěl jsem Vám přiblížit okruh lidí, se kterými byl rád a cítil se s nimi dobře. A byť neměl zrovna štěstí na dlouhý život, měl štěstí na lidi, se kterými svůj život žil. Stejně tak i já mohu říci, že jsem měl velké štěstí, že jsem s ním mohl prožít to, co jsem prožil. A určitě se stal jedním z těch nemnohých, který ovlivnil velkou měrou i můj život, a to nejen tím, že byl můj otec.

Pavel Sivko

 

plakat_resized-1-1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *