Nová Trpělivost v Mánesu…

 Pořadatel
Galerie Vltavín
Nadace Český fond umění
 
Karel Balcar, Filip Černý, Zdeněk Daněk, Patricie Fexová, Roman Franta, Václav Girsa, Igor Grimmich, Veronika Holcová, Karel Jerie, Lukáš Miffek, Mikuláš, Jaromír Novotný, Jiří Petrbok, Miroslav Polách, Michael Rittstein, Zbyněk Sedlecký, Jiří Sopko, Vít Soukup,  Antonín Střížek,
Martin Šárovec, Adam Štech, Jaroslav Valečka.
 
K výstavě NOVÁ TRPĚLIVOST
„Již druhé desetiletí splácíme dluh druhé vlně konceptuálního umění, zatímco si nevšímáme velice osobité generace malířů, která vyrostla v ateliérech umělců, představujících česká specifika“, konstatuje malíř a profesor na pražské akademii výtvarných umění, Michael Rittstein, ve své habilitační práci O českém umění, 2006.

Netolerantní přístup.
Přístup k výběru a propagaci výtvarného umění nemusí nutně souviset pouze s totalitními diktaturami, kde je vkus určován politickými imperativy. Příčiny netolerance mohou mít nejrůznější kořeny; mohou vycházet z obav z akademismu, z absence přehledu a vědomí souvislostí, ze strachu umělecky se ztotožnit s přítomností. „Nová Trpělivost“ navazuje na linii malířských výstav, které vždy mohly představit jen určitý výsek současné malby. Výstava a doprovodný katalog není a nemůže být zhodnocením vývoje českého malířství. To je úkol, který stále čeká na „svého“ historika umění. Snahou je přispět k názorům a otázkám, které se s tímto uměleckohistorickým nedostatkem pojí a které si s určitostí pokládá většina umělců a teoretiků.
Možná nejzajímavější v tomto kontextu je ptát se, co jsou to vlastně ta neustále skloňovaná „česká specifika“. Je to tradice navazovat na předchozí generace malířů, je to sarkasmus a černý humor ? Má vůbec přívlastek „český“ ještě oprávnění být používán v klasifikaci současného umění? A to zvláště v době, kdy se umělci mohou svobodně pohybovat, získávat zahraniční stipendia a mají volný přístup k jakémukoli obrazovému materiálu a informacím. Životní podmínky dnešních českých umělců se v podstatě v ničem neliší od života jejich zahraničních vrstevníků. Vytoužená odlišnost se dá spíše vystopovat v individuálním díle, v rukopise, než v národnostní specifikaci. Nejde snad mladým malířům i o jinou identitu než tu národní, českou? Netouží se raději zařadit do evropských nebo světových souvislostí a najít si místo na zahraničním trhu?
Podobné otázky souvisejí s nedávnou zkušeností se životem v české komunistické rezervaci. Svébytnost uměleckého výrazu, často proklamovaná samotnými umělci, může pramenit z atmosféry uzavřenosti, v níž díla vznikala. Poznamenáni doslova nedostatkem pohybu, a tudíž informací, umělci volili vlastní jazyk, který bychom mohli nazvat specifickým. Nakolik se ovšem dá navázat na tvorbu autorů, které otevření hranic potkalo přinejmenším ve středním věku? S tím se pojí další poměrně závažná úvaha. Jsou silné osobnosti pedagogů, jimiž se později tito umělci stali, pozitivním elementem nebo naopak brzdí mladé adepty malířství? Neřekl snad jeden z nejdůležitějších sochařů XX. století Constantin Brancusi o Rodinovi, jehož byl žákem, že „…ve stínu velkého stromu se nic neurodí ?“ Do jaké míry je zachována identita mladých umělců? Z čeho čerpají? Těžko mohou ve své tvorbě uplatnit stejné zkušenosti, kterými režim vyzbrojil díla starší generace. Proto se výstava zaměřuje na dialog mezi několika generacemi malířů. Možná je na celé české malbě posledních let zajímavá právě snaha vymanit se z vlivu silných malířských osobností, distancovat se formálně, názorově, obsahově. S tím jistě souvisí i některé návraty od konceptuálního umění k malbě a naopak.
Ze všech zde položených otázek vyplývá, že podstatná je zejména ochota rozpoznat v českém umění souvislost se světovým vývojem, a to samozřejmě s respektem k jeho odlišnosti. Stavět však na odlišnosti samé je poněkud nezdravý trend, který jen uměle vytváří dojem exkluzivity. Současná česká malba, přičemž přívlastek český je užit jen k označení teritoria jejího vzniku, přirozeně snese srovnání s tvorbou malířů světových. Nalezneme zde množství společných rysů – návaznost na tradiční malbu, zájem o portrét, narativnost, sebezpytování, přecházení z jednoho stylu do druhého, důraz na řemeslnost…
Snaha uzavřít se do šuplíku s názvem „česká specifika“, nebo naopak, rozmělnit se v často neosobním konceptu, je v dnešní době pro mladé autory neopodstatněná. Vyvracet pochybnosti o autentičnosti české malby je zbytečné. Autentičnost je osobní skutečnost, nikoli obecná kvalita. A pochybovat je přínosné.
Helena Staub, kurátorka výstavy

 Podčárník  Pavla Sivka
 Pokud půjdete na výstavu Nová trpělivost do výstavní síně Mánes, budete možná překvapeni, stejně jako mnozí návštěvníci vernisáže. V Mánesu jsou vystaveny obrazy… různě malované obrazy, štětcem a barvami… na většině návštěvníků bylo vidět, že jsou potěšeni, že na výstavě opět visí obrazy. I když jsou tam některá díla, které jsou spíš formální kreace a jejich pochopení vyžaduje určitou citlivost, získanou zkušeností a vzděláním, jsou tam převážně obrazy s „příběhem“.
Já jsem si vybral obraz, který mě zaujal právě svým příběhem, jehož prostřednictvím vás chci k prohlídce této výstavy zlákat. Jako i další vystavená díla, je i tento obraz vymyšlený, má velmi blízko k realitě, přesto je jeho příběh právě tak skutečný, jako je neskutečný. Asi by nás nepřekvapilo, kdybychom se dozvěděli, že se opravdu stal, přesto jsme překvapeni, že ho někdo namaloval. Ten někdo je Zdeněk Daněk a jeho obraz má název Na čekané. Formálně jde o realistickou malbu, kde bychom hledali nějaké výboje jen stěží; nakonec způsob malby plně vyhovuje obsahu obrazu a sdělení umělce. Stál jsem před obrazem a pozoroval reakce diváků. Někteří se zasmáli, pak ztichli a tiše pozorovali obraz, jako kdyby se trochu za svůj úsměv styděli. Pokud byli ve dvojici, pohledy se ihned dorozuměli.To dvojice pokaždé potěší, když mají shodný názor na věc.
Obraz oslovoval všechny. Stál jsem před ním a po chvíli jsem cítil určitou spojitost pohledů – na plátně hledí jelen a zajíc do údolí na silnici, kde se stala nehoda, a já se dívám, jak se jelen a zajíc dívají, taky se dívám na ten okamžik po nehodě, a za mnou se i ostatní návštěvníci dívají… všichni jsou pozorovatelé, dokonce mám pocit, že i neživé věci se dívají, louka, stromy, snad i vzduch na obraze se dívá s určitou dojímavou účastí na tu hrozivou událost. Nebylo by marné představit si, že nás a naše skutky pozoruje všechno kolem nás. Představit si ten smutný pohled přírody na člověka a mít respekt před tímto pohledem…
Když jsem z výstavy odcházel, uvědomil jsem si, kolikrát už byl obrazům prorokován konec, neboť prý nastupují nová média. Přesto příběh obrazu pokračuje. Běžte se podívat.
Pavel Sivko, akademický malíř a grafik
        
  
     
    

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *