Nerozlučitelní
Zaklonil hlavu vzhůru k nebesům. Byla krásná noc. Zastavil se a sledoval hvězdy. Jeho zasnění do hvězd trvalo necelých pět vteřin. Přesto se mu to zdálo jako věky, když se kochal tou krásou, kterou má celou dobu nad hlavou. Vesmír. Co asi skrývá? Není to moc troufalá otázka od někoho, jako byl on?
Pokračoval ulicí. Město to bylo malé. Ulice však mělo temnější, než všechny velké města světa. Některé lampy nesvítily. Některé problikávaly. Některé svítily tam, kde nikdo neprošel. Pokračoval dál. Míjel spící supermarket. Přemýšlel. Přes den tam procházejí lidé, šíleně kupují své potřebné věci, zdraví se, jsou naštvaní, jsou zaražení, jsou takoví, jací jsou. Ale přes noc. Přes noc je tenhle supermarket jako spící muž, jež se nikdy nemá probudit. Vypadá to, jako by lidstvo zemřelo.
Z přemýšlení ho vytrhl ježek procházející přes zaplivaný špinavý chodník. Jaký to kontrast. Jaká to ohavná věc. Ubohý ježek. Zavrtěl hlavou a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si připálil. Přechod pro chodce byl přes noc tak zbytečný, tak úžasně zbytečný. Měl slabou chvíli. Přemýšlel i nad přechodem pro chodce. A přitom byl jeho život v situaci, kdy měl všechno otevřené před sebou. A on se pozastavoval nad tak zbytečnými věcmi.
Pokračoval dál po chodníku. Všude kolem byly zaparkované auta. Tiše si šeptaly své písně uhaslých motorů. Tiše čekaly, než vyjde slunce a do jejich zmrzlých vnitřností zasednou lidé, aby je znova oživili. Jako srdce, které se rozbuší. Ano. Byla zrovna zmrzlá noc. A on si všímal všech těch zmrzlých paneláků. Kdyby tady nebyli, nebyly by tu vlastně ani ty ulice. Ani tyhle obchody, ani tihle lidé. Byla by tu jen džungle nebo poušť. Bůh ví, jak by svět vypadal bez lidí. Jsme opravdu tak důležití na tomto světě, že ho dokážeme absolutně přetvořit? My? Takové malé bytosti? Usmál se nad svou absurditou přemýšlení a pokračoval dál.
Míjel hřiště, na kterém si žádné dítě už roky nehrálo. Na jeho konci seděl chlápek a brečel. Držel v ruce zvadlou růži a jeho vzlyky byly nepřeslechnutelné. Náš muž, ačkoliv to byl rozený zbabělec, se rozhodl, že za ním zajde.
Sednul si vedle něj na lavičku, opřel se a zapálil si další cigáro. Jedno nabídl tomuhle brečícímu chlápkovi. Chlápek si mlčky vzal cigáro a zapálil si ho. Pokývnutím hlavy, z jejichž úst pomalu stoupal cigaretový dým, poděkoval. A vzlykal dál. Zahlédl jeho oči. Viděl ty slzy. Viděl to utrpení. Ačkoliv nechápal tu růži, v jeho rukou, chápal jeho zármutek. Určitě se to týkalo ženy. Nějaké lásky. Avšak nač držel stále tu růži? Nač? Chtěl se ho zeptat. Opravdu chtěl. Jenže nemohl nalézt slov. Šel za ním, aby si s ním promluvil a najednou nevěděl, co říct.
„Sedíš tady už dlouho?“ vypadlo z něj nakonec.
„Bude to dobrá hodina.“ zalapal vzlykající chlápek po hlasu.
„Vím, že mi do toho nic není, ale co se děje?“
„Nechceš to slyšet. Nudilo by tě to. A ani tě neznám.“
„Jmenuju se Andy.“ on na to.
„Já jsem Carl.“ odsekl a stále tiše vzlykal.
„No vidíš, teď už se známe. Povídej. Uleví se ti.“
„Dobře.“ potáhl si z cigára, utřel obličej a napřímil se. „Šel jsem koupit růži mé ženě. Neviděl jsem jí bezmála dva měsíce. Byl jsem na služební cestě v zahraničí. Dělám jako manažer jedné firmy a tak tyto cesty musím jednou za pár let absolvovat. A tak kupuji růži a kráčím si to po ulici s veselým úsměvem, že konečně uvidím svou ženu. Určitě musela vědět, že jsem už dorazil domů. Nechal jsem si tašky doma. Ona ale ještě byla v práci. Měla se vrátit za půl hodiny. Což byl můj čas pro růži.“ usmál se a pokračoval. „A tak otáčím klíčky a otevírám dveře. V tom mi je někdo zabouchne před obličejem. Říkám si, že to je nejspíš nějaký její žert. Když je zabouchla podruhé a křičela, ať táhnu, přišlo mi to už nějak podivné. Slyšel jsem její pláč a rozbíjení věcí. A tak jsem vykopnul dveře, protože dala své klíčky do zámku a přispěchal za ní. Byla v kuchyni a rozbíjela talíře.
Kdysi to bývala nádherná žena. Měla dlouhé černé vlasy, stejně tak černé oči, plné rty, kterými uměla uštědřit ty nejvášnivější polibky, nádherný úsměv, až dětsky roztomilé líčka, nádhernou postavu, krásné plné nohy, poprsí přímo do mých rukou. Prostě co ti budu povídat, byla to nádherná ženská. Přesně můj typ. Nechápu proč, ale po těch cirka dvou měsících, po kterých jsem byl celou dobu v zahraničí, se s ní něco muselo stát.
A tak jsem najednou stál s růží v ruce ve dveřích kuchyně a ona celá zdrcená a bledá, rozbíjela talíře. Říkala přitom, ať se podívám na ty střepy, jestli náhodou nepřinesou štěstí. Ať přinesou. Skoro řvala, chlape! Byla šílená. Byl jsem v té chvíli jako paralyzovaný. Neměl jsem ponětí, co si myslet. Stála tam plešatá a šílená a rozbíjela talíře, chlape. Co ty by sis myslel? Já jsem se zahleděl na její hlavu a uviděl se obří jizvu. Chlape, jak by ti bylo?!“ podíval se Andymu do očí.
„Já fakt nevím.“ odpověděl Andy.
„Ty vole já to taky nevěděl!“ zvedl Carl hlas. Ovšem po chvíli ho zase ztlumil a pokračoval.
„Poté se mi vrhla kolem krku. Řekla mi, že mě stále miluje a že se mi omlouvá, co teď udělá. Dala mi obrovskou pusu a rozběhla se proti oknu. Než jsem stačil zasáhnout, proskočila tím oknem a letěla napříč přírodě a zemi. Pád z osmého patra, chlape.“ dořekl a znova se rozbrečel. Vždyť se to stalo před pár hodinami. Pamatoval si to. Žilo to v něm jako černý střep. Když se uklidnil, pokračoval dál.
„Já prostě mohl něco udělat! Já jí prostě mohl zachránit. Bože vždyť bychom ještě mohli pár měsíců žít!“ plakal. A po chvíli: „Chlape ale myslím si jedno. Ona by nechtěla, abych jí viděl slabou umírat někde v nemocnici. Nechtěla by to. Chtěla, abych jí viděl navždy silnou. Navzdory jejímu šílenství, které už nedokázala ovládnout, to stejně chtěla. I v posledních sekundách. Chlape, to ti přísahám.“ poplácal Andyho po rameni. Andy měl slzy na krajíčku. Neříkal nic. Seděl jako přilepený k lavičce. Na to Carl. „Takže. Abych to dopověděl. Když jsem se rozhodl seběhnout panelák po schodech dolů a přivolat jí pomoc, zahlédl jsem na botníku jakési papíry. Zběžně jsem je přečetl. Připadaly mi temné už při prvním pohledu na ně. Byly z nemocnice. Oznamovaly její smrtelnou nemoc v oblasti mozku, kterou již nelze vyléčit. Papíry ukazovaly, že jí zbývá pár měsíců života. Posadil jsem se s růží v ruce na podlahu a opřel se o zeď. Mlátil jsem týlem hlavy do zdi a brečel. V tu chvíli pro člověka přestane mít život smysl. A to jsem s ní chtěl mít děti. Byli jsme tak šťastní. Přehrával jsem si všechny ty šťastné chvíle života. Nedokázal jsem to unést, chlape. Tohle mi sakra věř. Byla vším, co dávalo mému životu smysl. A tak jsem to udělal.“ dořekl a odmlčel se.
„Co jsi udělal?“ zeptal se naléhavě Andy.
Carl vytáhl z kapsy prázdné plata jakýchsi prášků. „Všechny jsem je spolykal. Zde čekám na příchod své milované ženy, chlape. Prosím tě, nezabraňuj mi v tom. Nesnaž se. Jen bys mi to zhoršil. Zde umírám já a o pár dlouhých metrů umřela má žena.“ ukázal směrem, odkud šlo vidět modré blikající světlo sanitek a policajtů.
Když se Andy, rozhodnutý Carlovi vzdát hold, otočil, aby mu to pověděl. Spatřil, jak se Carl hroutí k zemi. Ležel tam na zemi s růží v ruce a s úsměvem na rtech. Už byl zase šťastný.
Andy se rozplakal a obloha se dala do deště. Najednou tu byli mraky a déšť…
Andy došel domů až pozdě. Po tom, co musel absolvovat návštěvu policie, kvůli Carlově smrti, byl absolutně ztrhaný. Svlékl ze sebe mokrý černý kabát a sundal si promočené boty. Přišel k posteli, kde spala jeho žena. Nahnul se k ní a políbil jí na její vášnivě jemnou tvář… A ona se usmála… Venku zase přestalo pršet…
Ondřej Bezstarosti
