Pavla Vrbová – proč fotografuji

 Když jsem začala přemýšlet, co odpovědět, tak jsem spíš začala uvažovat o tom, co pro mě znamená výtvarné umění.
Od dětství jsem ráda malovala a dívala se na obrázky v knížkách. Měla jsem ráda Václava Kubaštu, Cyrila Boudu, Josefa Svolinského, ale i Adolfa Kašpara nebo Artuše Scheinera . Třeba Trnkovy věci se mi nijak zvlášť nelíbily a přišla jsem jim na chuť až jako dospělá. S fotografií jsem kromě obligátních návštěv fotografa a rodinných snímků moc do styku nepřišla, ale otec měl kameru a natáčel nejen rodinu, ale pokoušel se i o střihové záběry z cest nebo trikové snímky. Náš třídní na druhém stupni základní školy byl výtvarník, chodili jsme s ním na výstavy a na střední škole vedl výtvarný kroužek. Zkoušeli jsme různé grafické techniky, kopírovali obrazy, byli jsme mj. v ateliéru Jaroslava Gruse, Ludmily Jiřincové. Dvakrát se rozhodovalo, jestli půjdu studovat výtvarnou školu, ale nakonec jsem skončila na matematice, která mi šla a bavila mě – ostatně to tehdy s mým posudkem asi byla jediná reálná šance.
Odjakživa miluji film. Především černobílý, s barevným mě smířila až Antonioniho Červená pustina. V malířství je pro mne naopak rozhodující barevný vjem. Před čistým realismem dávám přednost stylizaci a abstrakci. Mám ráda sklo, jednoduché, čiré i barevné.

K vlastnímu fotografování jsem se dostala v sedmnácti letech, když jsem si za peníze ušetřené z brigád (a jistě také z občasných přispění mojí milované tetičky) koupila Flexaretu.. Filmy jsem si sama vyvolávala a ručky máchala ve vývojkách a ustalovačích. Malovala jsem a občas fotografovala. Se zaměstnáním a příchodem rodiny nastaly jiné starosti, fotografování se postupně omezilo na rodinné snímky, až zaniklo úplně a nastala dlouhá, víc jak dvacetiletá pauza. Pak se v roce 2003 zjevil osud v podobě syna, který mi na cestu do Nového světa vnutil fotografický aparát (na kinofilm) a od té doby jsem ztracena. Ještě jsem si nějakou chvíli počkala na vhodný přístroj – byl to kompakt Olympus C 5060. Časem jsem kompakt vyměnila za zrcadlovku. Značce Olympus jsem zůstala věrná i při nedávné inovaci. Digitální fotografie mi vyhovuje po mnoha stránkách: proto, že mohu bezprostředně vidět výsledek, pro mou nerozhodnost a tím i vysokou zmetkovost, pro možnost s fotografií pohodlně kouzlit na obrazovce. Absolvovala jsem dva výborné workshopy (mám nerada to slovo, proč ne česká „dílna“ nebo „soustředění“ ?) z makrofotografie (s Lubošem Wiśniewským a Pavlem Krásenským), jeden krajinářský s Rudolfem Jungem. Velmi inspirující jsou workshopy Svazu českých fotografů (Karlín, Žižkov, Smíchov), protože se neomezují pouze na čistě fotografickou stránku, ale umožňují poznat fotografovaná místa v kulturně-historických souvislostech.

Další šťastná náhoda mě přivedla do fotoklubu Nekázanka, kde mě mezi sebe přijali zanícení a vynikající fotografové. Před třemi lety jsme se s kolegou Josefem Mühldorfem ujali zpracování unikátního klubového archivu. Při této práci jsem měla možnost nejen vidět mnoho úžasných fotografií od vynikajících českých amatérů, ale také se dozvědět mnoho nového o české minulosti a o všech těch báječných mužích za fotografickým aparátem. Prvním výsledkem výzkumu se stala rozsáhlá historicko-fotografická výstava věnovaná 120tileté historii tohoto nejstaršího sdružení fotoamatérů u nás.
Fotografování mi nahradilo můj dávný úmysl vrátit se k malování, až, až, až… Jenže vrátit se k malování, není tak jednoduché jako vrátit se k fotografování, alespoň v mém případě.
Mám ráda město. Ačkoliv na počátku byl úmysl fotit architekturu, tak spíš tíhnu k zachycování těch nepříliš líbivých stránek nebo absurdních spojení. Nevím, možná se tak odreagovávám od věcí, které nejsem s to přehlížet a nevnímat
Jiná, pro změnu nešťastná náhoda mě přivedla k makro(mikro?)fotografii. Manžel si během pobytu na venkově zlomil ošklivě nohu a zůstali jsme několik měsíců na chalupě poblíž nemocnice, kde ho operovali. Brzy se u mne projevily abstinenční příznaky – a co se dá pořád fotit v okruhu půlhodinové vycházky? Chování hmyzu mě fascinuje – nic moc o tom nevím, ale pozoruji, fotím, pečuji občas o nějakou tu housenku a unavuji vyprávěním okolí.
Prostě mě to baví. Fotografování je úžasný koníček a upevňuje rodinné vztahy. Můj muž si to nemůže vynachválit: „Přestala mě vychovávat, buď někde courá s foťákem nebo sedí tiše za počítačem.“

Pavla Vrbová, leden 2010

Publikováno: 18.1.2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *