Rozhovor s Jaroslavem Kučerou

ARTmagazin.eu: „Jedna z tvých nejznámějších fotografií je z 24. listopadu 1989, z tiskové konference v Laterně Magice. Jak tato fotografie vznikla?“

Potkávali jsme se s fotografem Miloňem Novotným na listopadových demonstracích. Jednou mi říkal, že je v Laterně Magice zrovna nějaká tiskovka. A protože byla hrozná zima, šel jsem s ním. Já jsem předtím nikam nechodil, fotografoval jsem pouze události venku. Sedl jsem si někam doprostřed hlediště a poslouchal jsem. Laterna byla totálně natřískaná- zahraniční novináři, spousta lidí, na pódiu Edita Klímová, Václav Havel, Hájek, Dubček a tak dále. Najednou v osm hodin, po zprávách, přišel Jiří Černý, celý zpocený, a přál si přerušit tiskovou konferenci. Po přerušení si vzal mikrofon a oznámil: „Československý rozhlas právě oznámil, že vedení ÚV KSČ v čele s Miloušem Jakešem odstoupilo.“ To si neumíš představit, co se začalo dít. Všichni začali řvát, já taky, stoupl jsem si na opěradla a fotil jsem. Něco neostrého, něco ostrého…a tenhle moment se mi zrovna podařilo ostře zachytit. Dodnes mi tahle fotografie připomíná Miloňe Novotného, díky němuž tahle fotka vlastně vznikla…
     

ARTmagazin.eu: „Kterých dalších fotografií si nejvíc ceníš?“

Teď před nedávnem jsem objevil fotku, kterou by mě nikdy nenapadlo ani zvětšit, nikdy jsem ji nikomu neukazoval a teď mi přijde skoro jako nejlepší. Ale nejznámější je, jak jsi říkal, fotografie Havla objímajícího Dubčeka z Laterny Magiky a pak fotografie z Mezinárodního měnového fondu, která mimochodem vyhrála Czech Press photo. Jsou to fotky reportážní, reprezentují určitou dobu, moment násilí a moment vítězství nad bolševikem. Tyto fotky ale jakoby nejsou moje fotky, těch si jakoby tolik nevážím jako třeba mých fotografií se sociální tematikou, které člověk dělá z nějakého přesvědčení, projektu, náhodně, nebo se s někým třeba seznámí. Je to příběh, který se stal mezi mnou a tím člověkem.
Ty reportážní jsou v podstatě fotky kradené, ten člověk o tom neví, že ho fotím. Stojíš někde za stromem a komponuješ si ho do své představy – takhle jsem začal v sedmdesátých letech fotografovat.
Pak jsem ale začal fotografovat lidi, kteří o tom ví, že je fotím. Samozřejmě, pořád kradu fotky, ale moje hlavní tvorba, například Sudety, to jsou všechno lidé, kteří mě znají, můžu o nich něco vyprávět, něco s nimi zažiji. Tento princip fotografování mi je o hodně bližší, než vysloveně reportážní fotografie. To ale samozřejmě neznamená, že si jich necením. To vůbec ne.
   

ARTmagazin.eu: „Jaké vlastně byly tvoje začátky?“

K fotografii mě přivedl můj otec, který byl amatérský fotograf. Když se na jeho fotky s odstupem času dívám, musím uznat, že byl velmi dobrý. Měli jsme doma v chodbě takovou skříň, kde měl svou miniaturní laboratoř a maličkým zvětšovákem a bakelitovými miskami, které mám dodnes schované. Stejně tak jeho fotoaparát. I když už je dneska téměř nepoužitelný, ponechal jsem si ho jako vzpomínku na moje první setkání.
Od útlého věku jsem v té chodbě otce při práci pozoroval, občas mu i míchal roztoky. Když mi bylo asi 12, koupil mi můj první fotoaparát Focaflex 6×6. Skrze něj jsem se pak procvakal na stavební průmyslovku do Mělníka, kde jsem fotil s dvouokou zrcadlovku Ljubiťel své kamarády, dokonce mám vyfocenou svou první lásku, jak na louce leží na Rudém Právu.

Když se dnes vracím do domu po rodičích, abych nějak naložil s pozůstalostí, prohlížím si místo toho tátova stará alba a potom zas jedu zpátky do Prahy, takže dům chátrá a já už asi 5 let nejsem schopen tu minulost zlikvidovat. A přitom tam zas tolik zapuštěné kořeny nemám, neboť když mě v roce 69 zavřeli, od svého strýce, který byl pomocníkem VB, jsem dostal naprosto příšerný posudek.

ARTmagazin.eu: „Proč tě zavřeli?“

V srpnu roku 69 jsem na Václavském náměstí fotil demonstraci proti sovětské okupaci, po pouliční bitce jsem se schoval do nějakého domu, kde nás bylo asi 40. Jeden policista tam pak přišel a vytáhl si dva mladé kluky, tím jedním jsem byl já. Jak mě pak vedli ulicí k antonu, přiskočil ke mně absolutně šílený policista a stříknul mi bombičku slzného plynu do obličeje. Plynu tehdy byla plná Praha, nejenom Václavské náměstí. Z této demonstrace mám vlastně jedinou fotografii, a to kamelota s mokrým hadrem přes obličej, který vyřvává proti okupaci.
Hodili mě tedy do antonu, kde už leželi zmlácení lidi a stříkali na nás ještě slzný plyn. Potom nás odvezli do Krakovské ulice, kde už na nás čekala ulička z policistů. Do prvního patra mě dovlekl kluk, kterému jsem se pověsil na krk, neboť jsem dostal do zátylku a neviděl jsem. Kdybych padl, ukopali by mě. V prvním patře jsme čekali na takzvaný výslech. To nás hodili do místnosti, tam ležíš, nad tebou 5 policistů a jen bagančata, pěsti a obuchy. Řvali na mě, abych vytáhl z fotoaparátu film, na kterém jsem mimochodem měl vyfocenou z pěti metrů scénu, kdy jeden z demonstrantů hází na velitele zásahu velký odpadkový koš. Byl jsem už tak zmlácený a mimo, že jsem před nimi ten film vytáhl…
Následovaly další výslechy, mezitím ještě asi dalších 5 uliček, takže jsem nemohl ani sedět, od hlavy k patě samá podlitina. Když mi na dalším výslechu řekli ať si sednu, řekl jsem, že nemůžu, pak viděli moje krvavá záda a jen spráskli ruce, tehdy tam byli i slušní chlapi. V mojí peněžence našli ústřižek z pošty, neboť jsem posílal fotky z jugoslávské demonstrace proti okupaci ČSSR do Stuttgartu. Ten policista řekl, že by mi to zlomilo vaz, vzal to, roztrhal a spláchnul do záchodu. Bylo to paradoxní, jeden tam byl naprosto férový chlap, druhý nám na noc do cely stříkal slzný plyn. Nakonec jsem si na Pankráci odseděl 22 dní, v cele pro tři nás bylo dvanáct.
Po roce jsem požádal o vymazání trestu. Samosoudce mě totiž propustil, neboť ten policista, co mě zatýkal, svědčil v můj prospěch. Byl už v civilu, totálně zlomený člověk, nemohl už se na to dívat. Nicméně potom se vyměnil ministr spravedlnosti a můj případ měl být znovu přešetřen a já byl odsouzen za pasivní účast na demonstraci. Buď tisíc korun pokuty a nebo několik měsíců natvrdo. Při vymazání trestu mi pak dokonce vrátili negativy. Úplně absurdní…

ARTmagazin.eu: „A co byl ten životní impuls pro rozhodnutí být fotografem?“

Životním impulsem byla pravděpodobně Zvětšenina, kterou jsem viděl asi stokrát. Miloval jsem ty fantastický fotky z chudobince nebo ze starobince, což tehdy vlastně u nás jakoby neexistovalo. A jestli ano, tak tam nikdo neměl přístup, protože u nás přece všechno muselo být optimistický a nádherný. Jedinou žebračku jsem v Praze vyfotil u sv. Voršilek. Ty opravdové pak až v Rumunsku.
V třetím ročníku na Stavební fakultě jsem přerušil studium a šel se ucházet o místo do časopisu Vlasta, kde to tehdy vedl František Jebavý. Když jsem mu oznámil, že chci pro Vlastu fotit, podíval se na mě a řekl, že takových, jako jsem já tam chodí dvacet denně. A já jsem mu řekl: „Takových jako já asi ne.“ A on, když viděl takového drzouna, řekl, ať nafotím za dva dny člověka s knihou, což bylo tehdy pro mě neuvěřitelné. Já fotil s filmem třeba půl roku a teď jsem měl udělat dobrou fotografii za dva dny. Myslel jsem, že se zbláznil. Dva dny jsem běhal po knihovnách, fotil jsem kameloty a známé. Nakonec jsem to stihnul a oni mi asi dvě fotografie otiskli. Navázal jsem tedy jakousi spolupráci s Vlastou a tím jsem se vlastně učil.
Do světa fotografů jsem se dostal vlastně dřív, a to, když jsme založili v roce ´69 Fotoklub Strahov. Dělávali jsme tam první výstavy a seznámil jsem se tam se spoustou lidí. V menze na Strahově jsem také měl první menší výstavu, na které jsem vystavoval fotografie z pohřbu Jana Palacha.
První velkou výstavu jsem pak měl v roce 1975 ve Fotochemě na Jungmanově náměstí, kterou zahajoval Václav Jírů. On byl sice komunista, ale člověk ve světe fotografie osvícený. Já fotil samá sociální témata, která se od roku 68 vůbec nevystavovala, to bylo téměř tabu. V roce ´75 bylo třicáté výročí osvobození a já jsem ještě předtím chtěl stihnout vystavit moje fotografie s žebráky, dětmi z pasťáku, zkrátka s lidmi z okraje společnosti a také nějaké fotky z kolejí ze studentského života, celkem nemravné.
Ale protože to zavánělo velkými problémy, dal jsem tam ještě několik fotografií horníků, které jsem fotil předtím pro nějakou reportáž a které byly v podstatě „socialističtější.“ Za pár dní vyšla ve Večerní Praze příšerná recenze, ve které se psalo, jak je možné, že v době třicátého výročí osvobození, může takový autor dostat prostor v tak reprezentativní galerii. A druhý den po vyjití recenze nával naprosto neskutečný, katalogy vyprodaný, zkrátka obrovská návštěvnost. Tehdy všechno, co bylo proti bolševikovi, bylo správně.

   
ARTmagazin.eu: „A co bylo dál?“

Do knihy návštěv z této výstavy mi někdo napsal, že by rád se mnou zkontaktoval. A tak začala spolupráce s Vodními stavbami. Ten člověk chtěl, abych fotil lidi na stavbách ne pouze jako dokumentaci staveb, ale tím mým způsobem. Musel jsem pak s tím chodit na schvalování ke komisím, přes které jsem později dostal zakázku pro Umělecká řemesla.
Tam jsem se seznámil s Antonínem Hartmannem, kunsthistorikem, který do roku ´68 vedl časopis Tvář. Byl to jeden z nejlepších přátel v mém životě a vůbec jeden z nejlepších lidí, které jsem poznal. Dělal propagačního šéfa v Uměleckých řemeslech, pro které jsem v roce ´72 začal pracovat.
V té době jsem vydělával asi 300 korun měsíčně. Mě tehdy vlastně živila žena. Pak jsem se začal živit architekturou, samozřejmě nejdřív jsem ji neuměl vůbec fotit. Učil jsem se, četl jsem knížky, po dvou třech letech už jsem se to naučil a neměl jsem tak do roku 1978 vůbec žádný problém.
Kdo se dostal do bezproblémového vztahu s komisemi, měl vystaráno. Vydělával jsem velké peníze, protože každý podnik musel asi 5% z obratu dát na propagaci. Takže sochaři, výtvarníci , fotografové pořád měli práci, a čím nás bylo míň, tím líp. Někteří to vzali přes komunistickou stranu, jiní přes FAMU a další , tak jako já, si to prostě sami tvrdě vyjednali a oběhali.
Ale v sedmdesátém osmém přišla takzvaná registrace, při které si musel projít výtvarnými prověrkami. Do té doby jsi mohl být na volné noze, bez jakékoliv legitimace. Strhávali ti daně, ale zároveň si nebyl nikde registrovaný. Takže ani ryba ani rak.
A kdo tedy neprojde prověrkami, skončí a musí si najít zaměstnání. Tak jsme se rozhodli s Karlem Majstrem, že emigrujeme. Už jsme ani nechtěli čekat, jestli nás vezmou nebo ne. Měli jsem toho zkrátka po krk.
Přes kamarády jsem měl zajištěnou práci a bydlení v Düsseldorfu, dokonce mi i vydali pas, který mi předtím v litoměřickým okrese zabavili, ale v Praze mi ho vydali. Tady nevěděli, že mi ho zabavili, měli ve všem velký nepořádek, kterého jsem takhle využil.
Dokonce jsem dostal i výjezdní doložku, kterou jsi mohl získat jednou za deset let. Vše bylo připraveno, ale já týden předtím naboural auto, ve kterém jsme měli odjet. Dal jsem ho teda do opravny a odjezd posunuli. Jeden večer pořádal Karel Majstr mejdan, když v tom najednou o půlnoci zmizel a nechal tam pro mě dopis, který jsem si měl přečíst až za hodinu. Tak jsem počkal, otevřel ho a tam bylo, že odjel vlakem do Düsseldorfu sám, že už to doma nemůže se ženou vydržet a že to tam všechno připraví a já pak za ním za měsíc přijedu. Přijel do Düsseldorfu, s kamarádem si otevřeli láhev whisky, vypili ji a on zavolal ženě, že emigroval. Ta se mu do telefonu rozbrečela, ať se vrátí, tak on nasedl zase do vlaku a druhý den byl zpátky v Praze. Takže takhle skončila moje emigrace.
To byla vlastně už moje druhá. První pokus byl v roce ´69. Chtěli jsme s kamarádem jet do Bulharska a z něj pak lodí do Istanbulu a dál na západ. Už také bylo všechno zařízené, akorát jsme tu měli oba přítelkyně a nechtěli jsme bez nich jet, takže to taky padlo. O další pokusy už jsem se nepokoušel.

V roce 1977 mi Vladimír Birgus uspořádal výstavu v Galerii Podloubí v Olomouci, pak v Brně v Domě umění. Tehdy se už tahle sociální tématika více mohla. Akorát v Olomouci, tam před vernisáží přišla nějaká komise zkontrolovat ideovost výstavy. Když viděli pod fotkami popisky typu Žebráci v Rumunsku nebo Domov důchodců v Prachaticích, řekli, že pokud se popisky nezmění, výstavu neotevřou. Takže nakonec místo žebráci v Rumunsku to byli žebráci v Londýně a místo DD v Prachaticích to byl Útulek sv. Anny v Mnichově. Jak říkám, ta doba byla naprosto absurdní…

Text: Petr Šálek, Foto: Jaroslav Kučera

Aktuální výstava Jaroslava Kučery zde. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *