Soutěž: Gino Sitson

GINO SITSON

16.4.2009 19:30

Kino Atlas
Sokolovská 1, Praha 8

Země: Kamerun/USA

Gino Sitson – zpěv
Helio Alves – piano
Lonnie Plexico – kontrabas
Willard Dyson – bicí

Naše soutěžní otázka zní: „Jak se jmenuje Sitsonovo druhé album, které vyšlo v dubnu 2002? „

Odpovědi zasílejte na redakce@artmagazin.eu do 06.04.2009.

Vylosujeme tři výherce. Každý obdrží 2 vstupenky. Koncert se koná 16.4.2009 v pražském kině Atlas. 

Upozorňujeme na možnost zakoupení permanentní vstupenky. Tu je třeba si předem objednat na přes http://www.jmw.cz/permanentka

Gino Sitson

Cenami ověnčený v New Yorku žijící virtuózní vokalista Gino Sitson pochází ze středoafrické kamerunské oblasti Bamileke. Je pokračovatelem dlouhé řady hudebníků známých jako „ntontas“ (hráči na rohy); jeho matka je rovněž vokalistka a ředitelka pěveckého sboru. Spolu se sourozenci se dostal k blues, jazzu a africké tradiční hudbě velice brzy.
Před zahájením profesionální hudební kariéry dělil Gino Sitson svůj čas mezi studium hudby na Sorbonně a na univerzitě Paris 8 Université de Vincennes-Saint-Denis, kde se zabýval jazyky a etnickou muzikologií. Postupně jej přitáhla multikulturální pařížská hudební scéna, nejprve jako bubeníka, později i jako zpěváka.
„Pan Sitson“ má hlasový rozsah čtyři oktávy a to jej spolu s jeho skladatelskými a aranžérskými schopnostmi řadí mezi nejžádanější osobnosti pro nejrůznější nahrávky, reklamy i rozhlasové či televizní znělky (Danone, Peugeot, Vahine, atd.). Univerzální mladý vokalista vystupoval v muzikálu a je spoluautorem části hudby (Jeanne et le Garçon Formidable). Kromě jiných nahrával a účinkoval vedle takových jmen, jakými jsou například Manu Dibango, Ron Carter, Papa Wemba, Wally Badarou, John Scofield, Geri Allen, David Gilmore, Haruko Nara, Bobby McFerrin, Frank Wess, Ray Lema, Craig Harris, Roy Ayers, James Hurt, Antoine Roney, Luisito Quintero, Jorge Ben, John William, Mario Canonge, Wallace Roney, Brice Wassy, Oliver NGoma, Exile One, Steve Potts, So Why? (ve složení Youssou NDour, Papa Wemba, Wally Badarou, Jabu Khanyile & Bayete, Lourdes Van-Dunem a Lucky Dube), La Compagnie Creole.
Po vydání prvního tiskem oceněného alba Vocal Deliria podnikl Gino se svou vokální afrojazzovou skupinou koncertní šňůru po Francii i v zahraničí. Objevil se v řadě jazzových klubů a na festivalech v Itálii (Palermo di Scena, Musica Dei Popoli…), ve Švýcarsku (Open PROMO…), v Německu (Quasimodo / Berlín, Popkomm /Kolín, Gostenhofer Jazztage…) a při jiných příležitostech byl předzpěvákem hvězd jakými je například brazilský zpěvák João Bosco (Lecco / Itálie). Také se stal pravidelným účastníkem vrcholných pařížských podniků New Morning, Petit Journal Montparnasse, Duc des Lombards, Sunset…
V roce 2000 se Gino v New Yorku zamiloval a rozhodl se tam i usadit. Od svého příjezdu do USA přitahuje publikum a vyprodává koncerty v nejlepších klubech i velkých koncertních sálech (Carnegie Hall, Blue Note, Jazz Bakery, Zinc Bar, Joe’s Pub, SOB’s, Sweet Rhythm, Ashford & Simpson’s Sugar Bar, Blues Alley Jazz Club, Lincoln Center, Schomburg Center, Aaron Davis Hall, Snug Harbor Cultural Center), muzeích (Smithsonian, Museum for African Art, Brooklyn Botanic Garden, Brooklyn Museum of Art, Philadelphia Museum of Art, Museum for African Art …) a festivalech (ovací ve stoje se dočkal na významném podniku SxSW expo v Austinu, TX; na jazzovém festivalu JVC ; jako předzpěvák Roberty Flackové na jazzovém festivalu na Long Islandu…). Svým vystoupením potěšil newyorského starostu Michaela Bloomberga a další hodnostáře v Gracie Mansion při slavnostním zahájení oslav Immigrant Week ve městě.
Od roku 2006 je Gino Sitson tzv. „vyslancem umění“ ve floridském Miami.
V nedávné době byl Gino Sitson přizván Bobby McFerrinem k účasti na dokumentu PBS „THE MUSIC INSTINCT:SCIENCE & SONG“.
Sitsonovo druhé album Song Zin’ (I Want To Tell You) vyšlo v dubnu 2002 a získalo si celosvětový obdiv. Časopis Los Angeles Times je vybral mezi deset nejlepších CD roku 2002 a nominoval na cenu Kora (africká obdoba ceny Grammy).
Nejnovější nahrávka (vydaná v New Yorku) se nazývá Bamisphere a objevuje se na ní Ron Carter (kontrabas), Jeff „Tain“ Watts (bicí), Essiet Essiet (kontrabas) a Helio Alves (klavír). Jedná se o dobrodružnou krajinu zvuků složenou z tuctu zcela nových melodií, v nichž spojily své síly starobylé vzpomínky a čerstvé inspirace a přetavují se tu do výrazu radosti, ztráty a filozofie jednotného světa.
Sitson se aktuálně účastní abonentních koncertů Neighborhood Concert Series v Carnegie Hall a vede profesionální i amatérské vokální dílny pro dospělé i děti. Je členem asociace Chamber Music America. Pravidelně pracuje na filmových a reklamních partiturách. Natočil několik televizních vystoupení a složil hudbu pro známý dětský zábavný televizní pořad Dora The Explorer (Nickelodeon).
I Ginova mezinárodní kariéra je neustále v chodu. Obdržel nominace na ceny WMCE (World Music Chart Europe) a RFI. Jeho nejčerstvější tvorba zahrnuje soundtracky k filmům Betrayal (Kevin Ngooh) a Blue Lotus (Dayo Ayodele), znělky pro francouzskou televizi a France 3, produkci alba pro francouzského zpěváka Cilou, pokračující spolupráci s bratrem, vokalistou, skladatelem, perkusistou a hercem Njamy Sitsonem (www.njamy-sitson.com) žijícím v Německu. Významného úspěchu dosáhl také v roce 2004 při vystoupení na Jazz à Vienne (Francie), jednom z největších jazzových festivalů v Evropě.
Gino Sitson je jediný vokalista, který jazzovou vokální tradici obohacuje o africké polyfonní techniky. Tento hlasový čaroděj prostřednictvím svých čtyř oktáv vytváří fascinující a nekonečné škály zvuků. V jeho odvážném hudebním projektu se nejmodernějším způsobem propojují zralé jazzové, gospelové, bluesové i tradiční africké rytmy a melodie. Texty jsou nejčastěji zpívané v jazyce medumba, jednom z četných kamerunských jazyků oblasti Bamileke.
Sitson je průkopníkem nové generace afrických hudebníků ovlivněných více kulturami a integrujících do svých hudebních výrazů svou vlastní bezprostřední ale přesto neuspořádanou změť zkušeností ze života „na pomezí“ (sever/jih, tradice/současnost, 20./21. století).
Volnou kombinací své značkové vokální akrobacie s mimořádnými postupy „tělních perkusí“ a podobných efektů vykoval pan Sitson výřečný slovník schopný komunikace daleko za hranicemi jazyka či zvyklostí. Gino používá tělo i hlas jako bezbřehý hudební zdroj: a to je také to, co chce sdílet.

Helio Alves
Klavírista a skladatel Helio Alves si své postavení vydobyl vedle jmen jako Joe Henderson, Yo-Yo Ma, Slide Hampton, Airto Moreira a Flora Purim, Paquito D‘Rivera, Claudio Roditi, Oscar Castro-Neves a Gato Barbieri, máme-li uvést alespoň některé. A nyní, s více než 40 nahrávkami v roli sidemana, a se dvěma, kde se postavil do čela vlastních uskupení, si tento jedinečný hudebník zaslouženě buduje uznání i jako kapelník.
Na druhé nahrávce pod vlastním vedením, Portrait in Black and White (Reservoir Music, 2004), Alves s neodolatelným mistrovstvím znovu předvádí stylově čistý i brazilský jazz. Na nahrávce jsou výrazné především čtyři Alvesovy původní skladby – „Frenzy,“ „Sambetinho,“ „Loose Samba“ a „Song for Anna“ – a představují se zde i jeho dlouholetí hudební kolegové Santi Debriano, hrající na basu, a Matt Wilson za bicí soupravou.
Alves se ukazuje jako působivý interpret i těch nejznámějších standardů, jako například „You Must Believe In Spring,“ „Angel Eyes, “ a Jobimova „Portrait in Black and White, “ které všechny najdeme na jeho nové nahrávce, a které jeho hudbě dodávají čitelně plynulý a rytmický charakter. Alves stojí za výběrem veškeré hudby pro Portrait in Black and White; zahrnul sem i kompozice baskytaristy Steva Swallowa („Falling Grace“) a brazilského multiinstrumentalisty a skladatele Egberta Gismontiho („Loro“). Průnik otevřené a brazilské vnímavosti odráží v jednolité hudební podobě Alvesovy osobní záliby. „Miluju jazz a miluju brazilskou hudbu, a pořád se snažím pootevírat obě témata tím, že je mísím,“ říká. „Je fajn umět chodit popředu i pozpátku, měnit jedno za druhé. Tak se dá udržet zajímavost.“
Alvez se narodil roku 1966 v brazilském Sao Paulo v klavíristické rodině a s hodinami klavíru začal už v šesti letech. Nejprve se ponořil do hry populárních standardů, ale i klasické hudby, kterou jeho rodiče upřednostňovali. Nicméně postupně jej během dospívání zlákal jazz a Alvez si založil s kamarády vlastní kapelu. „Snažil jsem se hrát jazz a skvěle jsem se u toho bavil. Moc se mi to líbilo. Když hrajete klasiku, musíte se držet toho, co máte na papíře, přesně tak, jak to tam stojí. Ta počáteční disciplina mi hodně dala, a do nynějška mi pomáhá držet rytmus, ale trochu to rozjet, to byla taková nádhera, kolosální kontrast,“ vzpomíná. Alves se zúčastnil soutěží na středoškolských jazzových festivalech a dva roky po sobě vyhrál. Jeden z členů poroty, dnes již zemřelý uznávaný hráč na baskytaru ze Sao Paula, Xu Viana, se stal jeho prvním učitelem jazzových harmonií, a navrhl mu, aby pokračoval ve studiích na Berklee College of Music. Alves se v osmnácti letech přestěhoval do Bostonu, kde v roce 1990 obdržel titul BA v oboru Professional Music.
Po promoci se rozhodl zůstat v Bostonu, kde také potkal trumpetistu Claudia Roditiho, jenž čtyřiadvacetiletému pianistovi navrhl, aby se přestěhoval do New Yorku a po příjezdu ho zcela jistě kontaktoval. „Jeden telefonát Claudiovi, a už to bylo,“ říká Alves o svých začátcích na Manhattanu v roce 1993. „Přes Claudia jsem se setkal úplně se všemi. Teď už s ním hraju spoustu let, a on mě toho strašně moc ukázal,“ vzpomíná. S Roditim nahrál Alvez u společnosti Reservoir dvě alba, Samba Manhattan Style (1995) a Double Standards (1997). Od roku 1995 do roku 1997 Alves hodně cestoval s kvartetem Double Rainbow Joe Hendersona, který proslavil hudbu Antonia Carlose Jobima, a významně se podílel na Hendersonově nahrávce Big Band (Verve, 1996), která získala cenu Grammy®.
Alves svým klavírem doplnil nahrávky Yo-Yo Ma (Obrigado Brazil, 2003) a Paquito D‘Rivera (Brazilian Dreams, 2002), které dostaly cenu Grammy®, a nahrávku Samba Jazz Fantasia (Malandro Records, 2002) od Duduky da Fonsecy, která byla na cenu Grammy® nominována. Jeho rozrůstající se diskografie zahrnuje spolupráci s umělci jakými jsou například Rosa Passos (Amorosa, Sony/Classical), Gino Sitson (Bamisphere, Polyvocal Records), Dave Pietro (Embrace, A Records), Slide Hampton (Slide Plays Jobim), Cadence Trio (Yatrata, Clavebop), Hendrik Meurkens (Amazon River, Blue Toucan), Maucha Adnet (The Jobim Songbook, Kind of Blue Records) a Duduka da Fonseca (Samba Jazz in Black and White, Zoho). Ke společným nahrávkám a vystoupením ho dále přizvali Herbie Mann, Phil Woods, Gal Costa, The Caribbean Jazz Project, Paul Winter, Sadao Watanabe, Harry Allen, Eric Alexander, Hendrik Meurkens, Santi Debriano, Duduka Da Fonseca, Romero Lubambo, Nilson Matta, Maucha Adnet, Vincent Herring, Don Braden, Randy Brecker, David Sanchez, The New York Voices, Mike Stern a Dave Samuels.
Alvesovo odhodlání založit vlastní soubory podpořily i hlasy dvou důvěryhodných mužů, kteří již jeho schopnosti důvěrně znali. Když se Alves podruhé dostal v nahrávacím studiu ke spolupráci s Roditim, navrhli mu Roditi i producent Mark Feldman, že by měl vedení skupiny zkusit. „Od Marka to bylo moc fajn, že mi navrhl, abych to zkusil; Claudio mě taky moc podpořil. Myslím, že bych býval čekal mnohem déle, nebýt jejich podpory, ale jsem rád, že jsem to udělal. Je strašně důležité, aby člověk dělal něco svého,“ pokračuje. „Rád pracuju jako spoluhráč, ale lidi vás berou mnohem vážněji, když vystoupíte taky jako leader.“
Zan Stewart, hudební kritik Los Angeles Times, v poznámce k albu Trios (Reservoir Music, 1998) píše: „Tento milý klavírista z brazilského Sao Paula, debutující jako leader kapely, dává najevo, že hudbu umí pojmout atraktivně a moderně a dokáže nabídnout hloubku harmonií Chicka Corey (jímž je nejvíce ovlivněn) nebo Billa Evanse, alternativně vzrušující a jemný swing Cedara Waltona (další silný vliv) či McCoye Tunera, kouzlo melodie Buda Powella, Wyntona Kellyho nebo Herbie Hancocka. A stejně jako pro všechny tyto velikány dohromady, neexistuje ani pro něho nálada či prostředí, které by nedokázal obsáhnout.“ V nahrávce Trios se představuje John Patitucci a Nilson Matta na kontrabas, Al Foster, Duduka da Fonseca a Paulo Braga na bicí.
„V historickém nahrávacím studiu Rudy Van Geldera to byla skutečně skvělá práce,“ říká Alves, „ a spolupráce se Markem Feldmanem byla prostě fantastická. Dal mi velkou dávku tvůrčí svobody.“ Alves těžil ze zkušeností získaných z aktivit s Hendersonem, Roditim a Castrem Nevesem, kteří mu pomohli vymezit vlastní vedoucí styl. „Každý z nich měl jiný způsob. Joe byl opravdický jazzman, mnoho toho nenapovídal, prostě hrál. Oscar drží věci v ruce pevněji, je víc než pouhý aranžér, a Claudio, no, on je jako uvážlivý otec, zkušený učitel. Tihle tři mě dost formovali a všichni mi strašně fandili.
„ Můj osobní styl? Sehnal jsem lidi a nechal jsem je hrát. Chtěl jsem po nich, aby přicházeli s vlastními myšlenkami a drželi se jich. Obě nahrávky měly ve výsledku perfektní zvuk,“ říká Alves.
Alves je hvězdou Mezinárodního jazzového festivalu v Taichungu na Tchaiwanu od jeho založení v roce 2003. „Opravdu si považuju velkého zaujetí pro mojí hudbu na Tchaiwanu,“ říká. „Jsem tam jako hvězda – teď bych potřeboval ještě asi 50 dalších takových míst!“ Kromě toho, že vystupuje na novém festivalu, nabídl semináře brazilské hudby, takové, jaké dělal během svého turné v Německu na univerzitách, i jinde. „Nejdřív jsem se účastnil seminářů s Dudukou Da Fonsecou, se skupinou the Drummers‘ Collective a s Portinhem. Na Tchaiwanu jsem vedl své první vlastní semináře, a bylo to hodně zábavné.
Studium u renomovaného Charlieho Banacose dalo Alvesovi objevný a podnětný odrazový můstek k rozvoji jeho vlastních skladatelských dovedností. „Většina mých skladeb má počátek ve cvičeních pro Charlieho,“ říká Alves, „Charlie je prostě báječný, pozitivní a energický člověk. Rád učí a je ohromně povzbuzující.“
Není pochyb, že Helio Alves v příštích letech získá přízvisko schopného učitele i leadra kapely. Úspěšně propojuje své schopnosti pianisty a skladatele, vedoucího i vedlejšího hráče a bezprostředního interpreta brazilského jazzu; tato prvotřídní kombinace ho dozajista vynese do první řady nové generace hráčů.
„Jeho vystoupení ohromovala dokonalou technikou, odhalovala jeho rytmické, harmonické a improvizační síly, které sotvakdo mohl napodobit. Důvtip na poli volné formy melodie a smysl pro čas tu vystupují v podobě volné ideje snažící se vymanit z veškerých tradičních omezení.“ Bruce Gilman, www.brazzil.com

Lonnie Plaxico
Lonnie Plaxico se narodil jako prostřední dítě v muzikantské rodině v Chicagu. Zdědil velký hudební talent, který se projevil a byl dále pěstován velice brzy. Ve dvanácti letech se učil hrát na elektrický kontrabas a brzy se pustil za dobrodružstvím na chicagskou hudební scénu, proslavenou směsicí jazzu, funku a blues. Zanedlouho potom vydal mladý hudebník svou první desku, na níž se představila jeho rodinná kapela. Už ve čtrnácti letech měl za sebou účinkování po boku prominentních postav chicagského jazzu. Lonnie Plaxico se stal profesionálním hráčem ovládajícím stejně dobře elektrický i akustický kontrabas.
V roce 1980 se Plaxico přestěhoval do New Yorku a brzy se začal objevovat vedle umělců, jakými byli například Chet Baker, Dexter Gordon a Wynton Marsalis. První dlouhodobější spolupráci navázal se skupinou Jazz Messengers Arta Blakeyho: mezi roky 1983 a 1986 se Lonnie představil na 12 albech, která Blakey vydal, včetně alba ohodnoceného cenou Grammy s názvem New York Scene. V roce 1986 se zúčastnil projektu Special Edition Jacka DeJohnetta a s jeho skupinou pak vydržel hrát až do roku 1993. V současné době je Plaxico hudebním ředitelem a prvním kontrabasistou u Cassandry Wilson; tato kritikou oceňovaná a cenami ověnčená spolupráce trvá nyní již patnáctým rokem.
Soupis nahrávek a vystoupení Plaxica ohromí stejně tak svou mohutností, jako hloubkou a rozmanitostí. Objevil se po boku hvězd první velikosti jako jsou Sonny Sitt, Junior Cook, David Murray, Alice Coltrane, Stanley Turrentine, Joe Sample, Abbey Lincoln a Dizzy Gillespie. Za zmínku stojí i jeho vystoupení s mladými umělci, mimo jiných se Stevem Colemanem, Rachelle Farrell a Diannou Reeves. Lonnie má na svém kontě rovněž nahrávky s Billem Cosbym, Lonniem ListonemSmithem, Ravi Coltranem a Barbarou Dennerleinovou, a nelze opominout ani jeho spolupráci s Artem Blakeym a Cassandrou Wilson, která si vydobyla cenu Grammy. Na pěti kritikou pochvalně přijatých albech se představil v roli leadera kapely.
Plaxicovo hudební umění patrně nejlépe vyjadřuje mistrné propojení nesourodých forem – totiž splynutí precizní klasické techniky, jazzové improvizace a syrovosti funku do jednoho osvěžujícího hudebního zážitku.

Willard Dyson
Aktivní a neobyčejně nadaný bubeník Willard Dyson, známý na newyorkské i internacionální hudební scéně, přesídlil z kalifornského Oaklandu do New York City v roce 1986. Je všestranným muzikantem a doma je v bezpočtu žánrů, včetně jazzu, R&B, africké i latinskoamerické a brazilské hudby. Pravidelně spolupracuje s pestrou škálou hudebníků, mezi jinými je to například Michael Franks, Joe Sample, Charlie Hunter, Regina Belle, Grady Tate, The Boy’s Choir of Harlem, Jimmy Scott, The New York Voices, Dakota Staton a Cassandra Wilson.
Willard je činorodý zejména v newyorských klubech, koncertuje, nahrává a soukromě vyučuje. Často vyjíždí na koncertní šňůry po Spojených státech, Japonsku, Evropě i po řadě dalších zemí. Turné, které v roce 2003 podnikl po severní Africe, Středním východě a jižní Asii, bylo součástí programu Jazz Ambassador pořádaného Ministerstvem zahraničí USA a Kennedyho centrem. Wellington Journal jej označil za „perfekcionistu s velkou představivostí, citlivého, nadšeného a důvtipného, se svérázným nadáním pro ničivý funk“. V roce 2000 se perkusista Willard Dyson představil jako hlavní sólista s Brooklynským filharmonický orchestrem v americké premiéře saxofonového koncertu Takashiho Yoshimatsu „Cyber-Bird“. Objevil se také v sérii pořadů národních televizí, například The Tonight Show, Soul Train, The Arsenio Hall Show, Good Morning America, The Today Show a BET.
Willard Dyson hraje na perkuse od páté třídy, kdy dostal svou první bicí soupravu. Na základní a střední škole zpíval i v kostelním sboru, a časem získal na kalifornské univerzitě v Berkeley studijní stipendium pro prestižní program zaměřený na mladé hudebníky. Na Kalifornské státní univerzitě v Haywardu získal bakalářský titul v oboru interpretace na perkusích a na Manhattanské hudební konzervatoři v New Yorku dokončil studia s mistrovským titulem v oboru jazzová a komerční hudba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *