Václav Jiráček: „Být spokojen je nebezpečné“

Jak a proč jste se stal hercem ?

Herectví je vázané na člověka a ten mě zajímá. Já zajímám sám sebe a to je možná ten důvod, proč jsem teď herec. Herectví znamená reflexi sama sebe v nekonečných obměnách, ale i třeba to, ze prožiji dobrodružství, které bych normálně nezažil. Jako malý jsem si s kamarády Kačkou a Lojzou z našeho domu hrál na divadlo. Převlékali jsme se a vžívali do různých pohádkových rolí. Moje maminka měla divadlo moc ráda, za mlada hrála ochotnické divadlo a ještě teď v divadle pracuje. Kdysi jsem chtěl být malířem, je to takové krásné osamělé zaměstnání, ale brzo mě to opustilo a já přešel k divadlu, které je zas o setkávání s lidmi.

Takže jste spíše kolektivní člověk než individualista ?

Obojí. Jsem narozen ve Vahách a snažím se mezi tím najít rovnováhu.

Vyrostl jste na jednom z nejkrásnějších míst Prahy, na Hradčanech; myslíte že vás to prostředí nějak ovlivnilo ?

Určitě. Já vždycky říkám, že jsem vyrostl na vesnici, protože to svým způsobem vesnice byla. Měla svoje náměstí a bylo tam krásně. Všichni se tam znali, a když tam malý Jiráček zase něco provedl, tak se o tom hned vědělo. I na Petřín, tedy do přírody, jsme to měli kousek. Teď se tam hodně změnilo a vše je víceméně poplatné turistickému ruchu, ale stejně bych se tam z mého současného exilu v Praze 6 rád vrátil. Asi jsem romantik.

Tak nějak působí i váš Jánošík. Dovedu si vás představit v rolích klasického repertoáru.

I mně by se líbily, ale snažím se po něčem takovém netoužit, abych nezažil zklamání. Zatím jsem byl se svými rolemi spokojen. V každé bylo něco, co mě zajímá a to, co bych si chtěl zahrát, mě možná potká, v tom jsem fatalista.

Jaká je vaše nejnáročnější a nejoblíbenější role ?

Jánošík. Je nějak spojen s mým životem, jím jsem začal svou zatím krátkou filmovou kariéru. Jak víte, film se roztočil a pak byla dlouhá pauza, to bylo zatím nejtěžší, co mě potkalo, ta pauza, ale teď byl dokončen, takže svým způsobem lemuje mé dosavadní herecké snažení. Kterou roli mám nejraději, těžko říct, to je pokaždé jinak. Vzpomínám si na takovou komedii, kterou jsme hráli na škole. To jsem zatím nezažil mockrát, že by se lidi smáli. Je to moc příjemné, když hrajete a lidi se smějou…

Režiséři ve vás zatím vidí spíše ten tragický typ. Dovedete si sám sebe představit v nějaké komedii ?

Dovedu a rád, ale to, co se tu momentálně vydává za komedie, mě zas tak moc vtipné nepřipadá, takže si počkám.

V posledních týdnech jsme vaši tvář Jánošíka a Heparinového vraha na plakátech vídali takřka na každém kroku. Poznávají vás lidé na ulici ?

Já to nějak nevnímám. Jezdím tramvají, na které je moje fotografie, ale myslím, že mě lidé nepoznávají, na Slovensku a v Polsku je to jiné. Reklamní kampaň byla opravdu velká.

Kolik rolí už máte za sebou ?

Jo, to nevím přesně. V divadle ne zas tolik. Nikdy jsem to nepočítal. V celovečerních filmech tak šest, sedm.

Co pro vás znamená úspěch ?

Dodá sebedůvěru a zaplatí dluhy. Jistě, peníze jsou důležité a když si člověk vydělá tím, co chce dělat, tak je to super. Ale úspěch, to je relativní. Jak jste někde v popředí nebo středem zájmu, tak to s sebou nese většinou – a u nás obzvlášť- i závist, a to příjemné není.

Uvedení a případný úspěch Jánošíka v zahraničí by pro vás mohl znamenat začátek mezinárodní filmové kariéry. Byl byste na ni například jazykově připraven ?

Myslím, že ne tak úplně. Jak tak sleduji herce z východní Evropy, kteří přišli třeba do Ameriky a dostali role v tamních filmech, tak jde většinou o role vázané na jejich původ.
Poznají se okamžitě podle přízvuku. Já jsem žil posledních třicet let v Čechách a nikdy jsem nebyl v anglicky mluvící zemi, ale anglicky mluvím. Jen nevím, do jaké míry bych to byl schopen s tou mou angličtinou zvládnout, asi by to chtělo větší přípravu.

Dovedete si představit, jak vaše jméno Václav Jiráček budou vyslovovat třeba v Anglii nebo ve Francii ? Uvažujete o jeho pozměnění nebo uměleckém pseudonymu ?

(směje se) Až teď !

Kolika jazyky se domluvíte ?

Já jsem cirkusák. Domluvím se s půlkou Evropy: se Slováky, Poláky a Němci, což je v našem terénu skoro přirozené. V Mexiku jsem se učil španělsky, ale tam bych se asi ještě bez pantomimy neobešel a angličtina tam není zrovna v oblibě. Teď jsem dával rozhovor dokonce ve francouzštině – odpovídal jsem na francouzské otázky česky.

V jakém jazyce jste hráli Jánošíka ?

Začali jsme točit ve slovenštině, to byl náš hlavní jazyk. Měli jsme převážně slovenský štáb. Já jsem měl určitě menší problém se naučit slovensky než moje kolegyně Sarah Zoe Canner, která je Američanka žijící v Paříži. Pro ní to bylo vše úplně nové, jiné a hodně náročné. Ale zvládla to, i když ten náš dialog musel být pro slovenský štáb velká legrace. Jinak jsme ale mezi sebou mluvili anglicky a trochu španělsky.

Existují v Jánošíkovi sekvence, které byly přerušeny a dotočeny až za několik let ?

Ano, po letech nám chyběly třeba kontra pohledy kamery nebo nějaký detail tváře. Nebo scéna, ve které vycházíme s Úhorčíkem po schodech a nahoře máme zatočit za roh. Tak za ten roh jsme zašli až po sedmi letech.

Ve vašich dosavadních filmových rolích jste většinou vykonavatelem násilí. V civilu vypadáte velmi mírumilovně, nikdy bych to do vás neřekla.

V tom to asi bude. Obsazování herců je dáno tím, jak herce režiséři vidí typově i fyzicky. Pro mě je to také další poznání toho, jak mě vnímá okolí. Zřejmě v režisérech vyvolávám ten pocit. Na fakultě jsme měli takové cvičení, kdy se jednalo o to pokusit se ve výrazu dosáhnout emoční nuly. Já prý vypadal jak vrah. Za to nemůžu, takový jsem. To je má hlubina nebo má výchozí pozice…

Točí se vám lépe dramatické nebo milostné scény ?

Já to nerozlišuji. Je to jiné, když se točí milostná scéna, celková atmosféra je jiná. Lidi, kteří se svléknou do naha a kolem nich štáb. Nezažil jsem zatím štáb, který by se choval nějak nevhodně. Spíše nás obdivují, že to můžeme a umíme, nic vulgárního, součást hry. Chlapi s tím asi mají menší problém.Víc tam myslím trpí herečka. Žena svou nahotu vnímá jinak, víc se chrání než třeba muž. Já když se svléknu do půli těla, tak to nic neznamená. I když teď jsem nedávno byl na Petynce plavat a třetina žen tam byla nahoře bez a vůbec jim to nevadilo. Každá herečka se s tím vypořádává po svém, ale herectví neherectví je to každopádně útok na vaše soukromí a holky to mají mimořádně těžké, tolik chlapů kolem kamery.

V jedné kritice se píše, ze Jánošík nemá moc co hrát, ale že se najdou i výjimky, které potvrzují váš herecký potenciál.

K tomu mohu říci jen to, že Jánošík je charakter, který má vlastnosti jakoby skryté, je nevypočitatelný a nikdo do něj moc nevidí, zachovává své tajemství. Proto je tam to herectví méně markantní a není to tím, že bych neměl moc co hrát, ale spíše záměr, který kritika nepochopila. Jen nevím, čí je to vina.

Jánošíka jste točili v překrásném okolí Těrchové. Z filmu mi zůstaly v paměti úžasné záběry té krajiny ve všech ročních obdobích. Byl jste během natáčení schopen tu krásu vnímat a užít si ji ?

Ano, je tam nádherně. Jenže když někam přijdete a kolem vás pobíhá asi sto lidí, tak se vám příroda kolem vás mění v kulisy. Vidíte to a říkáte si, tady bych chtěl být sám…a pak se mi to jednou skoro povedlo. To když nás s kameramanem a režisérkami po natáčení zapomněli kdesi v kopcích. Všichni ostatní si obsadili auta a na nás prostě zapomněli. Dělali jsme si tehdy legraci, že jsme přece tak nedůležití, a je tedy přirozené, že se na nás zapomnělo. Ale pak jsme zažili neuvěřitelný západ slunce a ten klid… To byly chvíle, které nám po tom vyčerpávajícím dni všechno vynahradily a daly lekci krásy. Ta krajina hraje v Jánošíkovi vlastně jednu z hlavních rolí.Také díky kameře Martina Štrby.

Objevil jste při natáčení nějaký svůj nový talent ?

V každém filmu dostanu nějaký nový úkol. Třeba jízdu na koni v Jánošíkovi. Řekli mi: naučíš se na koni – tak jsem o tom nepřemýšlel, jestli mám nebo nemám strach, sednul jsem na něj a naučili mě to. Nevím, zda mám na to talent. Čím víc toho člověk umí, tím víc zjišťuje, že je to pořád málo. Teď jsem se musel naučit potápět. Režisérka Alice Nelis zavolala, že mám hrát potápěče, tak jsem se naučil potápět.

Čím si udržujete fyzickou kondici ? Hrál jste prý jako chlapec osm let fotbal. Naučil vás třeba bránit se ?

Já jsem hrál spíš ve střední záloze, ale tam se taky muselo umět bránit. Posilovat svou kondici vždy začnu, až když se připravuji na nějaký film, kde je to potřeba. Jinak necvičím pravidelně. Asi čerpám ještě z toho fotbalu, z něhož je to moje tělo ale i dost opotřebované. Teď jsem kvůli připravovanému filmu začal s potápěním a chodím plavat. Fotbal mě naučil životu v kolektivu. Nikam na pionýrské tábory jsem nejezdil, zato na soustředění a tam jsme zlobili a makali. Běhali jsme v zimě po sjezdovce až úplně na dřeň svých sil. A bylo nám patnáct a vyhrávali jsme pak tu sezónu, co se dalo. To byly krásné okamžiky. Hrál jsem od osmi let asi do patnácti, pořád za stejný oddíl TJ Břevnov.

Zahrajete si ještě někdy fotbal ?

Asi před dvěma lety jsem nastoupil za Dejvické divadlo. Měl jsem na zádech napsáno JIRÁČEK, snad poprvé v životě, ale bylo to velké zklamání. Propásl jsem asi deset šancí od Ivana Trojana a Davida Novotného.
Napsal jsem diplomovou práci na téma Fotbal versus divadlo, kde jsem porovnával fotbal s divadlem, moje zážitky divadelní a fotbalové a bylo to docela zajímavé, to srovnání. Žel ne všichni profesoři to brali, tedy jako srovnatelné. (usmívá se)

Co děláte v pauzách mezi natáčením filmu ?

Teď propaguji ten poslední…

Připravujete se na nějaký nový film ?

Ano, ty tři věci, které mě čekají, jsou velmi zajímavé, to bych chtěl dělat stále. Dva kinofilmy s Alicí Nelis a jeden pro českou televizi s Jitkou Němcovou. Zatím mám štěstí, nechtěl bych z nouze zabřednout do nějakého účinkování v nekonečném seriálu, který by mě nekonečně nebavil.

Takže jste dospěl do stádia, kdy už neberete všechno ?

V tom jsem byl pořád.

Dostal jste do vínku pěknou tvář a postavu. Máte v životě štěstí ?

Nevím, možná, že z pohledu někoho jiného ano.

Co je pro vás v životě důležité ?

Jíst, pít a spát.. A přátelství. Toho si teď začínám skutečně vážit. Mám jednoho kamaráda už pětadvacet let, na kterého se mohu naprosto spolehnout.

Jste spokojen se svým životem ?

Něco ve mně mi říká, abych spokojen nebyl. Je to nebezpečné. Nespokojenost – záruka pokroku.

Umíte říkat ne ?

Ano.

Máte nějaké zahraniční herecké vzory ?

Sleduji například, jak si herci vybírají, ve kterých filmech budou hrát a jakým směrem se ubírají. Třeba Leonardo di Caprio má dost zajímavý výběr rolí, je na něm vidět velký herecký posun.

Nakonec jsem se ještě chtěla zeptat na ženy ve vašem životě…

(směje se) Děkuji, že jste se nezeptala, ale zdravím je !

Text: Romana Krtilová
Foto: Petr Šálek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *