Výběr z tvorby pěti českých sklářek

Umělecké sklo v druhé polovině 20. století doznalo zásadní proměnu. Z dřívější užitkové a dekorativní funkce totiž vykročilo směrem k samostatné disciplině sochařské a malířské tvorby, ve výrazu od komorních dimenzí až k monumentálním formám naplňuje obor sochařství na cestě od modelace přirozených (přírodních) tvarů až k tvorbě volných abstraktních plastik a objektů. Uplatňují se při tom všechny druhy sklářských technik, sklo jako médium, materiál ke ztvárnění uměleckých představ nabízí k tomu specifické kvality světelné, zejména průzračnost a průsvitnost, povrchový i vnitřní lesk V celosvětovém kontextu vyniká zvláště tvorba českých umělců, fenomén českého uměleckého skla je podložen místní tradicí sklářství, kvalitou surovin a řemeslného zpracování. Toto vše dokládá i současná výstava pěti předních, mnoha vyznamenáními oceněných sklářek v Galerii Dion.

Anna Matoušková (1963) absolvovala umělecké školení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1990), v ateliéru prof. Libenského a prof. Kopeckého (otce umělkyně). Specifickou formou, kombinací expresivního výrazu s geometrickým rozvrhem děl směřuje k postižení obecných idejí, principů a zkušeností. U litých skleněných plastik decentních barevných tónů se často uplatňuje princip osové symetrie (možno rovněž vidět v dělbě plastik na samostatné poloviny), Aristotelovo „symmétros“ jako idea řádu a krásy, ale i – u skladebných celků – i „jednota rozmanitostí“. Proto jsou i plastikám přiřazovány symbolické názvy, jednoduchá kódová označení jako jsou C,2002; XX,2002; E,2002. Na výstavě jsou exponovány i nové obrazy umělkyně rozvíjející cyklus Tóny ploch (představený v roce 2007 v Galerii Havelka) inspirovaný hudbou amerického skladatele Leo Krafta. I zde můžeme pozorovat uplatnění výše zmíněného principu symetrie a jeho narušování, v barevnosti je zakotven odkaz k počátkům konstruktivismu, či spíše k jeho spiritualitě.

Ivana Šrámková (1960) dobou svého absolutoria VŠUP (1987, ateliér prof. Libenského) přináleží ke generaci skupiny Tvrdohlavých, přinášejících na naši výtvarnou scénu estetiku postmoderny, pohled mladé generace na svět v intencích expresivní nadsázky, kritické ironie a grotesknosti. Odtud pramení umělčina tvorba vyznačující se svébytnou barevností a tvarovou zkratkou, expresivitou podání (zvýrazněnou až lapidárním tvaroslovím archetypálních figur, často motivů zvířat); vidění a prožívání každodennosti je zprostředkováváno plastikami zátiší (mísy s ovocem atp.). Ivana Šrámková je především sochařka, závažnou roli v jejím díle však hraje i tvorba grafická a malba; proto na výstavě můžeme shlédnout i kolekci jejích obrazů s figurálními náměty, opět v charakteristické formě tvarových zjednodušení.

Eva Vlčková (1966) prošla shodně s předchozími umělkyněmi školením v ateliéru Sklo profesorů Libenského a Kopeckého (v letech1987 – 93). Její tvorba v rozsahu od drobných intimních prací po monumentální díla z litého skla se vyznačuje mimořádně čistou formou, až esencí tvarosloví zpodobňovaných reálných modelů i abstraktních představ, nevšední výraz vytváří i světlo uvnitř hmoty a na povrch plastik. Působivost děl umocňuje také optický účinek objemů s geometrií válců a čoček, efekt zvyšuje leštěný povrch, volné průhledy a průzory těles; úloha „vzduchu“ bývá poukázána i názvy (Air, 2007; Aero, 2003). Od nepodstatného oproštěná forma, až minimalistická podoba prací je výslednicí vyjímečné schopnosti umělkyně postihovat obecné, v docílené harmonii tvarů autorka tlumočí tolik všem potřebnou poesii života.

Dana Zámečníková (1945), generačně starší , se okruhu vystavujících poněkud vymyká studiem architektury (1962 – 68, FA ČVUT) a scénografie (1969 – 72, VŠUP, ateliér prof. Svobody). Odtud pramení i specifický vid její tvorby. Přechod od jevištního výtvarnictví k uměleckému sklu u ní totiž organicky vychází ze společného vidění světa jako divadla; děje se tak převodem kresby a malby na tabule řezaného skla či plexiskla. Polotransparentní malba, řazení tabulí za sebou dává obrazovým příběhům dynamickou narativnost, takto zprostředkované rozvinutí dějů v čase a prostoru, tlumočící autorčino vidění „hry v prostoru, prostoru ve hře“, je velkou ilusivní divadelní scénou. Obrazová výpověď pak bývá i podtržena signifikantními názvy, odkazujícími i k zakotvenosti v dramatu; umělkyni zvláště proslavilo dílo Theatrum mundi, 1993, velká prostorová kompozice instalovaná ve správní budově společnosti Corning Inc.( prestižní sklářské muzeum v New Yorku). Brilantní kresba a malba nejsou při tom jedinou kvalitou děl, neméně závažný je vlastní obrazový obsah, příběhy lidí. Častým tématem je vztah muže a ženy, v širším pojetí svět mužů a žen, v ironickém, až kritickém pohledu na dnešní svět; proto i v některých dílech je v nostalgickém vyznění zpodobován zašlý svět dob minulých. V této příběhové poloze: od imaginace k civilnímu obrazu je na výstavě exponována i trojice obrazových koláží na skle Stil live, 2003; Portrét J, 2003 a Box, 2003.

Jiřina Žertová (1932) představuje další generaci sklářů, umělců ještě prošlých legendárním ateliérem prof. Kaplického na VŠUP. Autorka si vydobyla mezinárodní uznání již v 50. letech (stříbrná medaile na 11. trienále, Miláno, 1957), navzdory své zavedené tvorbě foukaného skla ji tvůrčí invence a odvaha přivedla do oblasti volné plastiky, k vytváření kompozic z plochého skla v kombinaci s kovem a dřevem. Umělkyně je malířský typ, proto i stavby ze skleněných tabulí odlehčených vloženými meziklíny jsou pojednány gestickou malbou na povrchu rovinných ploch, transparentní tvar celku je tak obohacen o vnitřní tvarové dění. Integrita výrazových prostředků: logický řád výstavby spolu s volností povrchových kreseb a jejich průhledů tak překračuje čistě konstruktivistické vyjádření prostoru směrem k dnešnímu filozofickému pojetí světa a kosmu, je prostředníkem vizualizace vědomí ve smyslu pojímání disipativních struktur typu Böhmova implikátního řádu. Umělecká díla Jiřiny Žertové jsou proto mimořádná; přináší nejenom dnes tolik potřebné setkání citu a racia, ale svojí hrou s vysloveným a zamlčeným tlumočí i tajemství bytí, jeho prožívání. K tomu i uveďme vlastní výpověď umělkyně, její myšlenku, která může být i mottem dnešní výstavy: „Pevné a dávné, cítěné a neuchopitelné, z toho se skládá lidský svět“.

V ponděli 24. 11. 2008 vernisáž výstavy od 18 hodin.
Otevírací doba Denně kromě so-ne od 15 do 19 hodin.
      

Galerie Dion
Na Pokraji 540/2
19000 Praha 9
+420 739 056 332
www.dionart.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *