Vyhrajte fotografickou publikaci Terezy z Davle

feminissimo

Tak se jmenuje nová luxusní publikace,
kterou fotografovala Tereza z Davle.
                                           
Knihu editoval Antonín Kratochvíl.
                                     
Můžete ji koupit v knihkupectvích nebo vyhrát u nás i
s podpisem autorky.
                                     

Naše soutěžní otázka zní:
Jsou v knížce barevné nebo černobílé fotografie ?
                                  
Napište správnou odpověď na artmagazin.eu@centrum.cz
do konce ledna 2010.
                        
Vylosovaný výherce bude do 3. února 2010
informován emailem,uveřejněn na tomto místě
a signovaná knížka mu bude poslána poštou.
                                               
Výhercem se stal Petr Jan Gottlieb.
Srdečně gratulujeme.
      

Zde si přečtětě předmluvu ke knize feminissimo

od Vladimíra Poštulky a Michaela Rittsteina:


Vladimír Poštulka:
Podivnou shodou okolností se mi často stávalo,
že jsem se seznamoval s mladými lidmi, kteří se později velmi proslavili. V době, kdy jsem je poznal, však byli ještě naprosto neznámí a o své budoucí slávě pranic netušili. Bylo pak velice zajímavé sledovat jejich cestu vzhůru, jejich úspěchy a nakonec i to, jak je sláva změnila. Terezu von Davle jsem poznal rovněž velmi velmi mladou — a jak pevně doufám, dožiju se i její velké slávy. Vlastně jsem zpočátku ani nevěděl, že chce fotografovat. Vídal jsem ji s fotoaparátem, ale to mohlo být považováno za dívčí rozmar: mohla nosit foto-
aparát ze stejného důvodu, z jakého nosí mladé dívky třeba klobouk nebo batůžek. Protože je to hezké a sluší jim to. A Tereze fotoaparát bezesporu slušel. Jenže
když jsem potom uviděl její první fotky, zkoprněl jsem. Ty obrázky byly jako magnet. Přitahovaly každého, kdo měl v sobě aspoň kousek kovu zvaného zvědavost. Každý ten obrázek ukrýval v sobě nějaký příběh. Za tou
fotkou vždycky něco bylo, jako za Alenčiným zrcadlem na zdi. Náš společný přítel Mungo, který měl na výtvarné umění velmi svérázné názory, jednou řekl: „Ty její holky jsou nahý, i když jsou oblečený.“
Tereza působila navenek jako bláznivá ztřeštěná
holka, která se ani na chvilku nezastaví, aby trošku
uvažovala. Některé její fotky vypadají jako pouhé dílo náhody. Dřív se takovým fotkám říkalo „momentky“.
Fotograf prostě byl zrovna ve správnou chvíli na správném místě a zmáčkl spoušť. Jenže Tereza na náhodu
nespoléhá. Nebo jinak: jde jí vstříc. Mám doma její fotku, která má zajímavou historii. Už zmíněný Mungo se kdysi živil tím, že vyklízel byty, jejichž majitel zemřel a neměl dědice. Za vyklizení si mohl ponechat haraburdí, které v bytě našel. A když si pak po převratu otevřel bar, přinesl tam ze svých depozit fotku Marcella Mastroianniho, velký černobílý portrét z počátku šedesátých let. Marcello ve smokingu, cha|
rismatický krasavec. Fotka byla zafasovaná do podivného rámu, místo skla plexisklo. Pověsili jsme fotku nad mísu na dámské toaletě (na pánské byla Marilyn). A když pak Mungo zemřel, zdědil jsem tu fotku já. Jak jsem se později dozvěděl, je to originální fotka z natáčení Sladkého života a má dosti značnou cenu. Mám ji doma, v předsíni. A pak jsem na jedné Terezině výstavě uviděl fotku, kterou udělala kdysi u Munga, ani jsem o tom nevěděl. Na té krásné černobílé fotce je dívka sedící na barové toaletě, nad ní na zdi Marcello. Doslova mě zamrazilo. Dovoluji si tvrdit, že ta fotka vypovídá o době, v níž jsme žili, stejně silně jako třeba Koudelkovy tanky na Václaváku nebo jako Saudkovi kluci v džínách. Je autentičtější než momentky — a přitom byla samozřejmě aranžovaná a nezastírá to. A ještě něco se mi na ní líbí (to ostatně platí i o ostatních Tereziných fotkách): nenajdete v ní sebemenší pózu, sebemenší neupřímnost.
Nakonec bych rád řekl ještě něco o černobílém vidění. Odjakživa tvrdím, že barva je příliš romantická — a já romantikou pohrdám, protože lže. Barevná fotografie říká víc, než chcete slyšet. Přehání. Nenechá ani milimetr místa pro vaši fantazii, představivost. Můj kamarád Tonda Kratochvíl (znamenitý fotograf) dělá rovněž černobílé obrázky a dostal za ně ve světě spoustu cen. Jednou mi řekl, že barva je sprostá. A já vím, jak to myslel, protože mluví, jak mu zobák narostl, a nevyhýbá se slovům nespisovným. Takže sprosté pro něho není to, co není spisovné. Sprosté je to, co je hloupé a přímočaré.
Pro mne by bylo asi obtížné představit si reálný barevný obraz černobíle. Závidím lidem, kteří to dokážou. Předpokládám totiž, že tím pádem dokážou taky rozlišit, co je faleš a co pravda. Tereza to rozhodně umí.


Michael Rittstein:

Kdysi, před mnoha lety v temných dobách hluboké totality, existovalo v Praze takové zvláštní místo.
Na rohu Mikulandské ulice dodnes stojí dům, ve kterém se nalézala dnes již legendární vinárna U Rarášků. Tehdy v ní sedávala veliká a různorodá společnost „vyznavačů reálného života“ a Tereza byla malá holka.
Čas nás všech ještě patřil komunistům, a proto hospody byly od rána plné. Zejména u Rarášků snili svůj sen o svobodě se sklenkou vína v ruce vedle sebe hudebníci, básníci, veksláci, filmaři, pinglové, literáti
a další výrazné figurky ze „zlatého kříže“. Spojovala je láska ke „Stounům“, krásným ženám a jakási představa o tom, kterak za toho hnusného „totáče“ neztratit glanc. Každý byl svým způsobem tak trochu frajer, v dobrém slova smyslu, prostě neunavoval. Ovšem na Munga nikdo neměl.
Po revoluci počátkem devadesátých let si Josef, řečený Mungo, otevřel Galerii Kamzík — bar, do kterého se chodilo k Mungovi. Tam se posunula, i se svou poetikou, celá původní společnost z dnes již zavřené vinárny. To byl fotografický institut Terezy z Davle. Téměř všechny její modelky znám osobně, a tak nemůže být můj názor zcela objektivní. Moc rád ale dostávám od Terezy typické novoročenky, jakoby shrnující celou její poetiku. Muži si v ní přijdou na své. Je vidět, že je má ráda a fotí vlastně pro ně. U „Munga“ se na žádnou emancipaci nehrálo. Ženy chtěly být krásné, svůdné a muži „frajeři“, něco mezi Jaggerem, drsným Harym nebo zrovna „Easy Riderem“. Je zvláštní, jak toto vše zvláštně působilo, přesazeno do post-totalitních kulis pražského prostředí. Tereziny fotky jsou toho jasným svědectvím. Ženy jsou krásné, často pózují podobně jako na titulních stránkách magazínů, ale přesto je to jinak. Titulní stránky to jsou, ale z doslechu a na fotkách vždy stojí, leží či se svíjí ženy přiznávající, že jsou „odněkud“. Nikdy to nejsou modely prefabrikovaného snu, ale reálné ženy, které chtěly být zaznamenány, ať už z lásky k svému tělu, nebo k mužům. Tereziny fotky jsou klasické, ale i velice osobní. Osobní v jemné ironii, ale i ve zjevném přátelství, které se svými modelkami sdílí. Nechci unavovat výčtem uměleckých paralel či jmen, které se v souvislosti s její prací nabízejí. Jednu, mně velice blízkou, bych zmínil. Je to rezonance klasické portrétní fotografie dvacátých a třicátých let. Měkká vynalézavá hra světel a stínů kopírujících křivky ženských tváří. Byl jsem také vždy uhranut dokonalostí mandlových očí lehce idealizovaných dívek z časů, kdy fotografové ještě neznali onen chirurgicky přesný reklamní „kontrafleš“ likvidující veškerý prostor pro sen.
Dost dávno, stojíce s Terezou na baru, hovořili jsme o tom, jakou cestou se dát, aby byla stále lepší a její fotografie si v záplavě všech těch „mačkačů digitálů“
našly cestu k lidem. Dnes vidím, že spousta z toho je již realitou a ona je na cestě k opravdu výraznému dílu. Jsem rád, tím spíš, že její fotky mě baví, jsou dobré a těším se na další novoročenku.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *