Žebrácká opera v Národním divadle

Režisér Ivan Rajmont si troufl na něco, čeho se nikdo před ním dosud neodvážil.
Nastudoval Brechtovu Žebráckou operu v Národním divadle.
Příběh zločinného Macheathe, krále londýnského podsvětí,
pochází původně z pera Johna Gaye, který ho v roce 1728 s velkým úspěchem uvedl v Londýně.
Hru, která parodovala operu a utahovala si z dobových situací, uchopil ve 20.století Bertolt Brecht svou verzi Žebrácké opery s hudbou Kurta Weila uvedl v roce 1928 v Berlíně. Černá komedie se zpěvy, jejíž forma byla tehdy zcela neobvyklá, bývá dnes označována za první muzikál.
Brecht byl prý zaskočen úspěchem, který hra sklidila, protože měla provokovat.
Provokativní záměr je patrný i u Rajmonotovy inscenace. Především překlady hry od Darji Ullrichové a písňových textů od Jana Tošovského, které se nejen nebojí vulgarit, ale přímo si v nich libují,jsou pro „zlatou kapličku“ neobvyklé, ale svěží a vtipné .
Scéna s postelí a mechanickým pyjem zato působí trochu nepatřičně.
Štastnou ruku prokázal režisér při volbě interpretů. Vojtěch Dyk je všestranný talent,
který se umí vypořádat se všemi úskalími, které na něj klade herecky i pěvecky náročná role Mackieho i s režijními nápady, jako např. zpěv vleže do mikrofonu,
polonahý a zabalený včetně hlavy do průhledné folie. Výborné jsou všechny ženské představitelky. Antonie Talacková jako Polly je půvabná a věrohodná. Herecky vždy přesvědčivá Eva Salzmannová překvapí skvělým zpěvem v partu Pollyny matky. Další výborné výkony podávají Věra Vrbková jako Lucy a Sabina Králová jako Jenny.
Všichni jedou na plný plyn. Skvělý je i živý orchestr.
Téměř 3 a půl hodinové představení občas působí trochu roztříštěně a klade velké nároky na diváka.
Přesto se něco podařilo velmi dobře: vytvořit inscenaci, která je současná a někdy až palčivě aktuální.
                                                           
Text: Soňa Šálková, Foto: Viktor Kronbauer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *