Fotograf Jan Reich v Tereziánském křídle Starého královského paláce v Praze

Jan Reich – Příběh fotografa na Pražském Hradě

K nedožitým sedmdesátinám Jana Reicha, jednoho z posledních klasiků české fotografie, připravila Správa Pražského hradu ve spolupráci s Galerií Nový svět souhrnnou výstavu z tvorby tohoto mistra černobílé fotografie, který mj. fotografoval na velkoformátový deskový přístroj, který patřil Josefu Sudkovi. Výstava obsahuje více než 400 originálních černobílých fotografií ze všech důležitých tvůrčích období Jana Reicha i některé rodinné památky, publikace i fotografické přístroje z pozůstalosti autora.

Výstava v Tereziánském křídle Starého královského paláce potrvá do 19.srpna 2012.

Při této příležitosti uvádíme záznam z exkluzivního setkání s Janem Reichem, které se uskutečnilo 11.2.2008. Pak po havárii počítačového disku akustický záznam zmizel. Nyní se však podařilo najít přepis, který tehdy pořídila Alena Gabrielová. Rozhovor vám předkládáme beze změn.

ARTmagazin.eu:
Začal bych banální otázkou, jak a kdy ses dostal k fotografii?
Jan Reich:
Můj otec byl amatér, fotografoval maminku a nás, fotografie vyvolával doma, takže jsem byl u toho. Když mi bylo asi 13, tak jsem dostal foťák – bakelitového Pionýra a fotil jsem. V 16 letech jsem měl různé zájmy, točil jsem např. amatérský film, ale tíhnul jsem spíš k fotografování. Tak jsem se mu začal věnovat a fotografuji doteď.
ARTmagazin.eu:
Ve které provozovně jsi fotil?
Jan Reich:
Na Francouzské u Dítěte, dělal jsem tam asistenta. Bylo to pěkné, protože svobodné. Když přišlo jaro, měl jsem velkou chuť cestovat, ale za hranice to nešlo, tak jsem jezdil stopem po republice. Byl jsem na Moravě a na Slovensku, cestou jsem potkal cirkus. První rok jsem byl u cirkusu asi 4 měsíce, dělal jsem stavěče a uvaděče. Znovu jsem se nedostal na školu, tak jsem tam zůstal celou sezonu.
V té době vznikly fotografie z cyklu „Cirkus“.
ARTmagazin.eu:
Na jaký formát jsi tehdy fotil?
Jan Reich:
Používal jsem kinofilm a dělal s Praktinou 2 na filmy NP7,metráž jsem cpal do kazet
a dělal jsem to ještě donedávna.
ARTmagazin.eu:
Děláš ještě dnes na kinofilm?Jan Reich:
Dělám, mám taková témata – portréty a ty dělám na velký formát, používám 30×40 negativ.
Dále dělám zátiší, krajiny. Co se týká lidí, tak dělám na kinofilm, protože to nemá smysl dělat na velkej formát. Mám rád černobílé momentky, z toho důvodu, že si je mohu vyvolávat sám.

ARTmagazin.eu:
Fotografuješ také na barevný film?

Jan Reich:
V Pressfotu jsem se asi patnáct let živil tím, že jsem fotografoval pohlednice a knížky na diapozitivy. Byl jsem na volné noze, což bylo dobré. Nemusel jsem do práce a mohl cestovat.
Fotit barevně nebo černobíle jsou v podstatě dvě různé disciplíny. Dělal jsem barevné knížky, protože to byla zakázka. K tomu jsem dělal černobílý negativ, to je úplně jiné vidění a hrozně mě to pletlo. V roce 1990 jsem s barvou skončil, už jsem neviděl ani barevně ani černobíle. Vrátil jsem se k černobílé, kterou jsem chtěl vždycky dělat.

ARTmagazin.eu:
Hlodala v tobě černobílá fotka už při studiu na FAMU?
Jan Reich:
Já jsem vždycky chtěl dělat černobílou fotku. Osobně proti barvě nic nemám. Když člověk dělá komerční věci, tak musí dělat na barvu. Já komerční věci nedělám. Knížky vydávám černobílé, což je rarita, ale rarita se ukázala jako plus.
ARTmagazin.eu:
Vraťme se ještě k cirkusu, měl nějaké jméno?
Jan Reich:
Samozřejmě, jmenoval se Evropa. Když jsem byl u Kludskýho jeli jsme celou Moravu, od Znojma až po Ostravu. Začali jsme v březnu a skončili v říjnu. Bylo to pěkné: zvířata, příroda, jezdili jsme na koních, byli jsme jedna rodina. Bral jsem to jako takovou svobodičku a fotografoval Slovensko. U cirkusu bylo hodně práce, každý druhý den jsme museli bourat a zase stavět, obstarat zvířata. Také jsem pomáhal v manéži v uniformě. Z té doby vznikly cirkusové portréty. Bylo ideální, že fotografovaní přede mnou neměli žádný ostych, protože jsme byli dennodenně spolu a byli jsme kámoši.
ARTmagazin.eu:
Tematické okruhy, které tě zajímají po celou dobu, jsou cirkusy, portréty, krajiny…
Jan Reich:
A zátiší. Fotím dřevěnými deskovými aparáty. To je taková příhoda… Když jsem pomáhal se Sudkovou pozůstalostí, žádal jsem, jestli by mi po něm neprodali nějaký aparát. Měl jich asi třicet a jeho sestra Božena, řekla hezkou věc, že Sudek chtěl, aby se těmi foťáky fotilo. Povídám, že s nimi fotit budu, tak mi dali tři foťáky. Bylo hrozně hezký, že Sudek mi vlastně pomohl i po smrti. Neměl jsem moc peněz a s těmi foťáky jsem pak udělal „Mizející Prahu“.

ARTmagazin.eu:
Jaké to bylo na FAMU a v období 60. let?

Jan Reich:
Na FAMU to pro mě zpočátku bylo těžké. Maturoval jsem v roce 1959 a na školu se dostal až 1965. Mezitím jsem vlastně šest let dělal dělníka, byl na vojně. Těžko jsem si zvykal, že bych měl celý den někde sedět a poslouchat. Šel jsem na kameru, myslel jsem, že budu filmař. Druhý rok jsem přestoupil na fotografii, protože jsem chtěl pracovat sám, nevyhovovalo mně dělat v kolektivu. Fotograf je svobodnější zaměstnání. 60 léta byla skvělá, FAMU mě děsně bavila, uveřejňoval jsem svoje fotky z cirkusu, měl jsem fotky např. v Mladém Světě na titulu. Pak přišli Rusové a okamžitě to skončilo, zaniklo velké množství časopisů. V roce 1969 jsem odjel do Francie, do Paříže a fotil jsem tam asi půl roku. Po návratu domů už mě nikdy nepustili ven. Nebyla možnost cokoliv dělat. Chtěl jsem fotit život a lidi na ulici jako v Paříži, ale nešlo to, lidé mě pokládali za policajta. Doklepal jsem FAMU, neměl jsem se čím živit, neměl jsem žádné peníze. Moje matka emigrovala do Švýcarska a otec zemřel, když mi bylo 20. Byl jsem hrozně chudý, chodil jsem v Dejvicích na místa, která jsem znal z mládí. Vzpomínal jsem tam na šťastnější chvilky života. Z toho období vyšla knížka „Mizející Praha“, fotil jsem také Holešovice, Libeň, Smíchov – tajemná místa.

ARTmagazin.eu:
FAMU jsi studoval u Prof. Šmoka?

Jan Reich:
Ano a byli tam výborní profesoři – Plicka, Skopec. Myslím, že jsem se toho na škole moc nenaučil, protože to co dělám já, se asi naučit nedá. Na FAMU jsem se dostal až napočtvrté, ve 23 letech, brali jen pět lidí a já měl špatné posudky. Rodina měla kapitalistickou minulost, takže jsem se vůbec nikam nemohl dostat. Po skončení gymnázia jsem pracoval například rok na stavbě jako betonář. Dělal jsem také rekvizitáře u filmu. Dva roky jsem byl na vojně u tankistů, tam to bylo krušné, všechno ostatní pak už byla sranda. Když jsem přišel z vojny, pořád jsem se nemohl dostat na školu. Byla pracovní povinnost, začal jsem dělat fotografa v Družstvu Fotografia, přes zimu jsem fotil svatby a taneční.

ARTmagazin.eu:
Co bylo dál?

Jan Reich:
Oženil jsem se v roce 1980. Prodal jsem dům po otci a koupil statek u hranic v jižních Čechách. Po svatbě jsme žili s dětmi na venkově a tam vznikla kniha „Dům v krajině“. Musel jsem se něčím živit, šel jsem do již zmiňovaného Pressfota, ptali se, jestli fotím krajiny. Řekl jsem, že ano, i když jsem je v životě nefotil. Začal jsem cestovat po Čechách a fotit pohlednice, až do roku 1995. V Pressfotu jsem byl omezený, nesměl jsem dělat duchovní věci, požadovali barevné pohlednice se sluníčkem a mráčky. Fotil jsem takové věci, ale skutečnost na mě působila úplně jinak. Historii, tajemno, pochmurno jsem fotit nemohl. Na základě práce pro Pressfoto jsem Čechy dobře poznal a po revoluci si řekl, že když je svoboda, budu dělat něco svobodného. Začal jsem fotit Čechy na velký formát 18×24. Využil jsem svých znalostí, vzal mapu, červené a modré špendlíky. Červené špendlíky označovaly místa, která jsem chtěl vyfotit a když jsem je vyfotil, tak jsem červený špendlík vyměnil za modrý. Deset let jsem ta místa objížděl a udělal asi tisíc záběrů. Fotil jsem hrady, zámky, kostely, původní smysl míst, věci spojené s českou historií. Předtím v roce 1983 jsem se přestěhoval na Hradčany, měl jsem ten aparát po Sudkovi a fotil okolí. Byli tu komunisti, Rudé právo, nevycházely žádné knížky. Měl jsem potřebu udělat fotky původního smyslu města, kde jsem se narodil a které mně připadalo vždycky hrozně tajemné. Udělal jsem dlouhý cyklus a vydal knihu „Mizející Praha“, vyšla 11x 60000 výtisků.

Jan Reich s oceněnou knihou Bohemia, foto: Petr Šálek
ARTmagazin.eu:
Tvé knihy získaly ocenění
Jan Reich:
Dvě knížky dostaly ocenění: „Bohemia“, Hlavní cena Magnesia Litera 2006 – kniha roku. Mizející Praha získala Magnesia Literu 2006. Vydali jsme je sami s mou ženou Janou, byli jsme zadlužení, ale protože jsme dostali cenu, knihy se dostaly do povědomí a během roku se prodal celý náklad a byl dotisk. Podobná kniha jako „Bohemia“ tady nebyla takto zpracovaná, začali jsme jezdit na festivaly a dělali jsme výstavy.
ARTmagazin.eu:
Jaká byla cesta k vydavatelství?
Jan Reich:
V roce 1979 za mnou přišla do atelieru na Smíchově moje nynější žena, pracovala tenkrát v Galerii hl. m. Prahy, s tím, že mi udělá výstavu na Staroměstském náměstí. Po dvou letech se mě Anna Fárová ptala, co se stalo s tou blondýnkou, kterou za mnou poslala. Řekl jsem, že jsem si jí vzal a mám s ní dvě děti. V 90. letech si Jana zařídila galerii a po osmi letech a sedmdesáti výstavách, přišla únava. Já jsem pracoval deset let na „Bohemii“ a chtěl jsem ji vydat. Šel jsem za V. Stoilovem (vydavatelství Torst, pozn. redakce) a on řekl, že to je nejisté, že to bude stát moc peněz, které bych musel sehnat. Já jsem nesehnal vůbec nic, to byl rok 2005. Moje žena nakonec řekla, že jí nezbude nic jiného, než tu knihu vydat sama. Založila nakladatelství, banka nám půjčila polovinu peněz, prodali jsme garáž a s odřenýma ušima knihu vydali. Společně jsme na knize spolupracovali, na půdě na chalupě jsme měli rozložené fotky, asi dva roky mezi nimi chodili a vybírali fotografie. Díky ocenění, které kniha získala, se nám to vrátilo. Zažít bych to už znovu nechtěl, když má člověk děti a nemá na činži…
ARTmagazin.eu:
Jaké jsou další vydavatelské plány?
Jan Reich:
Když to vyšlo a peníze se vrátily, moje žena vydala knihu Jiřího Stacha. On se také šíleně zadlužil, ale měl výstavu v Holandsku, kde prodal fotky, tak mohl dluhy splatit. Odvážnému štěstí přeje, ale musí to být kvalita. Ta kniha je výjimečná svým pojetím, je to artefakt, má tajemství a je dobře vytištěná. Dále vyjde kniha Dušana Pálky, karikaturisty a fotografa. Má černobílé fotografie Prahy od 70. let až do současnosti, které zatím nezveřejňoval. Já bych také rád vydal „Paříž“, málem jsem tam tenkrát přišel o život, měl jsem otravu krve a neuřízli mi ruku jen proto, že jsem neměl peníze. Bylo to dramatické a rád bych to zúročil.
ARTmagazin.eu:
Kde budeš v nejbližší době vystavovat?
Jan Reich:
Jedna malá výstava bude v dubnu v Pardubicích. V květnu vystavuji ve Vídni, plánuji také výstavu v Sofii. V Itálii jsem měl výstavu na univerzitě, měl jsem tam povídání. Mladí kluci a holky se ptali, jak je možné, že fotím s takovým dřevěným krámem, že to tam už všichni fotí digitálně. Omlouval jsem se, že jsem takový fotografický brontosaurus a oni říkali: ale my máme brontosaury rádi.

Rozhovor s Janem Reichem: Petr Šálek
Přepis rozhovoru: Alena Sladká

Publikováno: 30.4.2012

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *