Duší Pekingu lze ještě stále nazývat chátrající a úzké uličky s hutongy –
domky s atriovými dvory, které tvoří pro náhodného návštěvníka
nepřehledný labyrint a spleť zrakových i pachových vjemů. Detaily
nejstarších domů prozrazují mnohé o jeho původních majitelích – za
císařství zde platila velmi přísná hierarchie, která určovala stylovou stránku i
dekoraci domu a také, kdo kde směl bydlet. Dnešní stav hutongů je často
velmi žalostný a bydlí zde převážně ti nejchudší často v očekávání brzké
demolice a vystěhování kamsi na periferii této 18 milionové megapole.
Již při první návštěvě Pekingu v r. 2012 jsem byl fascinován nejen kontrasty,
které komunistický Peking nabízí, ale stále doznívající kulturní revolucí, která
pomalu, ale jistě likviduje historii své země. Zaměřil jsem se proto
systematicky na některé z hutongů, které již byly v demolici nebo jim
hrozila. Obdivoval jsem při tom houževnatost i snad optimismus některých z
obyvatel, kteří měli sice půl domu strženého, vůkol samé ruiny, ale přesto
setrvávali ve zbytku stavení a udržovali skromnou zahrádku s trochou
zeleniny. Snad je zde držela naděje, že demolice a výstavba se alespoň na
čas zastaví, odloží, jak se skutečně v několika čtvrtích stalo, ale jistě to byla
vazba k místu, kde se možná narodili, kde prožila svůj život řada generací.
Znovu jsem pokračoval dokumentací hutongů o rok později, kdy jsem se
zaměřil na hutong v sousedství futuristicky designovaného gigantického
Soho Galaxy, navrženého proslulým studiem Zaha Hadid Architects. Zářící
obluda tvořila opravdu symbolické pozadí hutongu. Prvních několik záběrů
jsem udělal digitálně, ale do uličky, která mi připadala se svým jemným
chaosem, harampádím, nástavbami námětově i kompozičně typická, jsem
se chtěl vrátit další dny i s velkoformátovou kamerou. Udělal jsem několik
pokusů, ale buď jsem nebyl na místě včas, tedy navečer při stmívání, nebo
zde panoval takový provoz, že jsem neustále se svým dřevěným Chamonix
4×5” na stativu uskakoval troubícím elektroskútrům a cyklistům, kteří
zásadně nesvítí, takže je do poslední chvíle nevidíte. Zbýval mi poslední
večer, kdy jsem mohl snímek pořídit. Přes tradiční pekingské zácpy a složitou
dopravu jsem na místo dorazil včas. Jsem ale na správném místě? Chvíli
jsem místo vůbec nemohl poznat, harampádí, odpadky, stavební suť i kola
někam zmizela. Ulice byla pečlivě uklizena a pro jistotu ten večer nerozsvítili
ani jediné pouliční světlo. Snad abych třeba náhodou neukázal skutečnou
tvář systému, od kterého se přijel do Číny učit náš pan prezident…
Jan Pohribný, QEP
www.pohribny.cz
Publikováno: 18.2.2017
Chaoyangmen Soho hutong, foto: Jan Pohribný
